Studium delší než medicína
Pokud byste chtěli učit handicapované od první do páté třídy, potřebujete k tomu studovat celkem sedm let
LN Není to nesmysl?
Jak říkám, ona tady ta speciální pedagogika pro první stupeň dlouho byla, ale když se v rámci Boloňského procesu mezinárodního sjednocování školských systémů začalo vysokoškolské studium strukturovat na tříleté bakalářské a dvouleté magisterské, ze systému vypadla. Důvodem je fakt, že učitelství pro první stupeň zůstalo jako jediné nedělené, pětileté. Zřizovat ještě jedno takové, se zaměřením na handicapované žáky, se nezdálo dost ekonomické. doval matematiku, bude chtít jít učit na školu, jejíž žáci pravděpodobně nikdy nebudou řešit žádnou rovnici nebo konstrukci trojúhelníku, za druhé by to konkrétně v případě žáků s mentálním postižením nebylo ani účelné. Něco jiného je samozřejmě postižení fyzické nebo smyslové, ale na to se zřejmě neptáte.
LN Vezměme jinou situaci. Co když někdo u vás vystuduje obor čeština a speciální pedagogika. Ten může jít učit třeba třetí třídu speciální školy?
Podle stávajících pravidel by neměl, protože má aprobaci pro druhý a třetí stupeň, nikoliv pro první.
LN A co když někdo vystuduje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy speciální pedagogiku, ale nikoliv tu se zaměřením na vzdělávání. Mohl by učit?
Pro tyto absolventy máme nově akreditováno navazující dvouleté magisterské studium v kombinaci speciální pedagogika – výchova ke zdraví, což lze vystudovat v kombinované formě, tedy při práci.
LN Proč zrovna výchova ke zdraví?
Poněvadž to je celkem snadno dosažitelná učitelská aprobace. A je na řediteli školy, když nechá takového učitele učit třeba taky přírodopis.
LN Jak se díváte na politiku společného vzdělávání? Bude pro mentálně handicapované přínosem?
Jedna věc je neoddiskutovatelná: Tento krok odpovídá moderním tendencím a existujícím úmluvám včetně té o právech dítěte. Zařadit zpátečku rozhodně nelze. Jestli to bude vždy přínosem, nelze ovšem zaručit. Ono totiž nejde jen o přístup a snahu pomoci, ale i o velikost kolektivu. V praktických, dříve zvláštních školách byly třídy podstatně menší než ve školách běžných. Já si ale nemyslím, že změna bude tak velká, jak se někteří domnívají. Pokud vím, tak se letos přihlásilo do těch speciálních, dříve zvláštních škol přibližně tolik žáků jako loni, takže ony nezaniknou. Společné vzdělávání nepřináší jen problémy, ale i benefity, a to jak pro běžnou populaci, tak pro handicapované. Nikdo z nich nebude v dospělosti nejspíš žít ve skleníku. Oni se budou v běžném životě navzájem nějakým způsobem setkávat a musí se naučit spolu žít.
LN Nemůže v běžné škole vzniknout problém třeba z toho, že takzvaně integrovaný žák s postižením dostane dvojku za úplně jiný výkon než běžný žák?
To by mělo být dostatečně ošetřeno tím, že je třída s takovým přístupem učitele seznámena a srozuměna.
LN Připravuje pedagogická fakulta budoucí učitele na situaci, že nebudou se svými žáky ve třídě sami, ale že tam někdy bude i další dospělý, rozumějte asistent pedagoga?
Ano, to je třeba vyladit, protože tím se opravdu trochu mění chemie mezi učitelem a žáky. My na to ale studenty připravujeme – alespoň teoreticky. A mnozí si navíc tu asistentskou práci vyzkoušejí na vlastní kůži. Při studiu nebo jako absolventi bakalářského studia. Studenti už teď působí
Myslím, že ano. Jsou dokonce oblasti, kde lidi s takovým vzděláním dost chybí. A budou chybět i nadále.
LN Kde například?
Konkrétně ve speciálněpedagogických centrech, ale i v zařízeních pro seniory, protože i tam je jejich činnosti čím dál tím víc zapotřebí. V zařízeních, kde absolventi speciální pedagogiky už pracují, vypadá péče o seniory úplně jinak než dříve. Ti, kdo třeba jen netečně seděli, nebo dokonce leželi, dnes komunikují, zkoušejí nové věci, chodí a třeba i cvičí. Není ale pochyb, že speciálních pedagogů je třeba i na školách, a to i tehdy, když sami přímo neučí češtinu nebo zeměpis.
Je to velmi žádaný obor. Letos se na něj jen v Praze hlásí kolem tisícovky uchazečů. Šanci na přijetí má každý desátý.