Výlet k reaktoru smrti za 350 eur
pěkně šlápnul do života.
Sergejova firma Černobyl Vněšservis sídlí ve městě Slavutič 60 kilometrů od elektrárny. Cena za dopravu až z Varšavy přes Kyjev do Černobylu, kde stráví turista čtyři dny, přijde asi na 460 dolarů. Všechny turisty Sergej osobně doprovází. Vloni jich bylo 800, letos už 400. Jede s nimi do zóny v 7 hodin 30 minut ráno starým vlakem, kterým každý den cestují tisíce dělníků, aby se prý cítili jako oni. Zavede je i do svého bytu v Pripjati, kde, jak říká, strávil nejkrásnější léta života. Kde se mu narodili dva synové.
Vytáhne lahev koňaku a rozleje překvapeným turistům něco po- vzbudivého moku. Po zóně je vodí až do osmi do večera, někdy nachodí skoro 20 kilometrů. V poledne jim dá krátkou přestávku, aby se najedli v místní kantýně, kde se stravují všichni pracovníci elektrárny.
„Vyvracím lidem mýty, které o Černobylu kolují. Třeba že se nám rodí děti se dvěma hlavami, že je to tady samý mutant,“mračí se Sergej. Na bezpečnost turistů pečlivě dbá. „Ve skupině je vždy nejméně šest dozimetrů, neustále lidi kontrolujeme, jen občas se výjimečně stane, že jim trochu září boty. Stačí je umýt.“Po návratu do Slavutiče čistí organismus svých svěřenců zevnitř, v baně s pomocí ukrajinského sádla a spousty vodky.
Pripjať je nejmladší předčasně zesnulé město na světě. Nejmladším jak ve smyslu délky existence, tak průměrného věku obyvatel. Ten byl pouhých 28 let. Samo město se narodilo v roce 1970 a zhynulo 27. dubna 1986, den po katastrofě, kdy bylo 50 tisíc obyvatel spěšně evakuováno.
Nebezpečná autíčka
Z hlediska perspektiv lidstva nebude Pripjať obyvatelná už nikdy. Jako turistickou atrakci ji ale čeká zářná budoucnost. Bohužel zloději, sběratelé a milovníci nebezpečného dobrodružství řadu exponátů už vyvezli a rozprodali. Přestože lidé museli své byty opustit v tom, v čem byli, a kromě dokumentů a peněz si s sebou nesměli vzít nic (aby se předešlo panice, slíbili jim, že se za tři dny vrátí), v opuštěných bytech dnes není prakticky žádný nábytek, chybí kovová zábradlí, dveře, vybavení kanceláří, odvezeny byly hračky, knihy, obrazy, koberce i nádobí.
Turisté ale většinou chodí jen po ulici. Pohyb po venkovním asfaltu je nejbezpečnější. Nakonec naše skupina největší radioaktivitu naměřila pouze v mechu na prospektu Lenina. Venkovní kovové předměty omyl časem déšť.
„Prosím, povšimněte si tohoto objektu, je to jedno z vůbec nejšpinavějších míst v celém městě,“švitoří průvodce. Hlavy mužů i žen lačných pocítit zápach neštěstí se otáčejí směrem k pouťovému autodromu. Proč zrovna autodrom patří mezi výjimečně znečištěné exponáty, je lehce vysvětlitelné. Měl plátěnou střechu, která zafungovala jako lapač radioaktivního spadu. Po letech shnila, vlákna nasycená plutoniem, stronciem a cesiem spadla na autíčka a leží tam dodnes.
V autíčkách se ještě pár hodin po havárii proháněly děti, jejichž rodiče nedostali dostatečně varující informaci. Jen viděli, že dva kilometry od nich se nad atomovým reaktorem vznáší podivná aura. Někteří zvědavci se běželi na úkaz podívat na most, dnes nazývaný mostem smrti.
Bylo z něj vidět přímo na 4. blok a všichni, kdo tady postávali, už nejsou mezi živými. Turisté most projíždějí mlčky, nikdo kupodivu nepožádá, aby autobus zastavil a mohla být pořízena nezbytná selfíčka s elektrárnou v pozadí.