Jen pro sebe najít tu správnou cestu
ženýr Klaus. V diskusi povstane a s dikcí, která se později stala proslulou, ostatním sděluje, že to, co nyní řekne, vlastně říkat nechce, ale prostě musí: Valtr Komárek by neměl být jmenován ministrem, mizerně řídí Prognostický ústav, neohlíží se na druhé atd. A znovu Klaus přítomné v sále ujistí, že je mu to vlastně hloupé říkat, no ale vědět by to ostatní měli, takže Komárek raději opravdu ne…
Ženám vstup zakázán
Pražský rodák Martin Kohout (* 1984) nejprve absolvoval sociologii na pražské FF UK, kde studia zakončil roku 2013 diplomovou prací Proč došlo ke kupónové privatizaci?. V posudku na ni docent Jiří Šubrt mimo jiné napsal: „Celkově lze konstatovat, že se předložený text vyznačuje akribií, velkým smyslem pro zachycení všech dobových nuancí, snahou o argumentační přesnost a historickou věrnost. Vedle těchto vlastností je autorovi nutné přiznat i značnou dávku invence a originality. Ocenit je nakonec nutné i to, že se autor nedal svést studovaným tématem k nějaké efektní interpretaci žurnalistické povahy (k čemu by ho možná mohla vést jeho filmařská zkušenost), ale plně využil svoji odbornou erudici k tomu, aby sledované otázky zkoumal a promýšlel jako sociolog, z perspektivy, která je poučená sociálněvědními přístupy a koncepcemi.“
Kohout totiž souběžně navštěvoval dokument na FAMU. Coby školní práci natočil hodinový snímek k privatizaci pražských filmových studií Neviditelná ruka trhu: privatizace Barrandova. Dalším zhodnocením autorovy koncentrace na privatizační téma je tedy Česká cesta. I pod ní je podepsána mj. FAMU, ale hlavním producentem je pražská nezávislá producentská společnost MasterFilm.
Už z řečeného je zřejmé, že Kohout nepůsobí v České cestě jako tabula rasa, která se nechá bezelstně popisovat svědectvími aktérů a pak nabraný materiál nějak sestříhá do sledu mluvících hlav. I když těch se v jeho filmu nevyskytuje zrovna málo. A rovnou řekněme, že mezi nimi není jediná žena! – což je příznačné a svým způsobem skandální.
Celá ta ekonomická transformace byla výrazně, ba výhradně maskulinní záležitostí, ostatně i ve vládě tzv. národního porozumění neboli v prvním Čalfově federálním kabinetu po převratu seděla jediná žena (Květoslava Kořínková coby předsedkyně Výboru lidové kontroly, což lze velmi volně přirovnat k dnešnímu NKÚ). A v Pithartově české vládě, která byla u moci od konce června 1990 do začátku července 1992 a jež měla na privatizaci značný podíl, seděla rovněž jediná žena (Vlasta Štěpová, ministryně obchodu a cestovního ruchu).
Kohout toto rozložení sil tedy naprosto akceptuje, což sice věrně odráží povahu transformačního procesu a má svou logiku v tom, že dokumentarista nenechává události komentovat a hodnotit někým zvnějšku, a už vůbec ne nikým z následných generací například badatelů, nicméně právě z odstupu čtvrtstoletí ta suverénně dominující maskulinita „české cesty“bere dech a budí podezření.
A ještě něco k těm mluvícím hlavám. Čistě obrazová úroveň jejich snímání je velmi různá a někdy fakticky amatérská – neostrá, podexponovaná (obé u záběrů ekonoma Zdislava Šulce), kompozičně humpolácká, aranžmá sedící jsou skoro nejapná (třeba vystrčené břicho ekonoma Milana Zeleného). Obraz je v České cestě – vyjma v úvodu naznačených cenných dokumentárních sekvencí – služkou ke slovům, sám o sobě nemá téměř žádnou vypovídající, respektive estetickou hodnotu. I když samozřejmě nelze popřít, že vidět gestikulaci jednoho z „otců“kuponové privatizace Dušana Třísky (na okraj: zrovna minulý týden mu bylo sedmdesát) není od věci: Václav Klaus ve filmu odmítl vystoupit, avšak Tříska jej téměř naprosto zastoupil – názory, dikcí, blazeovaností, samolibostí, gesty; výmluvný klon. Hoši, kteří nepochybují.
Založeno na dnešní časy
Martin Kohout má nastudováno příliš na to, aby výpovědi v České cestě neústily ke zřetelné interpretaci transformace, přesněji kuponové privatizace. Režisérův závěr je možné formulovat takto: „kuponovka“byla ekonomický experiment, který zpočátku s sebou nesl určitý étos. Méně jednoznačné však je, zda již od počátku byla vymyšlena s tím, že dojde k tomu, k čemu pak došlo. Kuponový proces se totiž zároveň stal ideovým i ideologickým beranidlem (zanedlouho ve formě ODS), jímž se někdejší šedá zóna, konkrétně ekono- mická inteligence, vymezovala nejen vůči socialismu, ale i vůči disidentskému zvažování, potažmo však disidentskému morálnímu kapitálu, který „překážel“a zdržoval a jejž bylo třeba vytlačit (či vlastně vrátit?) do ghetta. Ale hlavně: postupně se kuponová rovina privatizace transformovala ve vědomý nástroj umožňující vybraným jedincům koncentrovat majetky. Nejexplicitněji to v České cestě tvrdí Tomáš Ježek, ale výpovědi Jana Stráského nebo Karla Ledvinky nejsou s Ježkovým náhledem v rozporu.
„Ze zákona o privatizačních fondech byl totiž ,náhodou‘ vypuštěn paragraf, který důsledně odděloval vlastnictví a správu fondů. Čili fond měl akcie spravovat, ale díky tomuto zákonu je rovnou mohl vlastnit. Lidé, kteří fondům svěřili svoje akcie, poté ztratili na svůj majetek vliv,“poznamenal dokumentarista Kohout v nedávném rozhovoru pro časopis A2. „Dnes víme, že služby privatizačních fondů využily asi dvě třetiny obyvatel. A zhruba třetina z nich byla podle relevantních statistik o své vklady jednoduše okradena. Například Pavel Tykač nebo Petr Kellner zbohatli právě takto – přivlastnili si něco, co jim nepatřilo. Nicméně existovala i spousta dalších fíglů, jak se obohatit. Zmíněný příklad s privatizačními fondy, kdy se ze správce cizího majetku stal jeho vlastník, jen nejvíc bije do očí.“
Tomáš Ježek na kameru vypráví o schůzce, na níž zůstali spolu s předsedou Státní banky československé Josefem Tošovským (ten se však zanedlouho ze schůzky vytratil) tváří v tvář sestavě podnikatelů, které přivedl Klaus. Dostavivší se žraloci – někteří z nich dnešnímiliardáři – se tam prý mezi sebou otevřeně bavili o tom, jak dlouho ještě má neregulovaný, živelný privatizační proces trvat, aby si zájmy a majetky mezi sebou rozparcelovali a koncentrovali.
Ježek na demytizaci privatizačních pohádek pracuje vlastně již od knihy Budování kapitalismu v Čechách, která vyšla v roce 1997 (odpovídal v ní na otázky Petra Husáka), a Kohoutův film nepřináší žádné zásadně překvapivé sdělení, ale není ani prostou rekapitulací, jednoduchým součtem. Vyznívá jako sonda a interpretace vedená z kritického odstupu a v určité historické době pozorovatelem, který atmosféru a události oné doby prakticky neprožil (vždyť režisér byl v době kuponovky ve věku, kdy začal navštěvovat základní školu), ale formulovaly ho následky onoho experimentu, řekněme deziluze z něho. Interpretace dějů kulminuje v posledních sekvencích dokumentu, kdy prezident Václav Klaus ve svém závěrečném novoročním projevuje vyhlašuje amnestii – a našinec (cizinec ovšem sotva) ihned pochopí, kam tímMartin Kohout míří: Klaus amnestií nepřímo stvrdil a pojistil své privatizačně-kuponové tažení z počátku devadesátých let. Je to od režiséra tečka razantní, drzá, zkratkovitá, ale má na ni právo, neboť vychází z logiky toho, co na kameru v předchozí hodině a půl zaznělo.
V tuzemských kinech je tu a tam ke spatření celovečerní dokument Česká cesta. Vrací se do týdnů, měsíců a prvních let po listopadovém převratu, zaměřuje se především na ekonomickou transformaci – a kuponovou privatizaci zvlášť. Celá ekonomická transformace byla výrazně, ba výhradně maskulinní záležitostí, ostatně v prvním Čalfově federálním kabinetu seděla jediná žena
Tak to v dějinách chodí
V České cestě se neobjevuje rovina, jíž se Kohout dotkl jednak v interview pro dvoutýdeník A2, jednak i ve své diplomové práci Proč došlo ke kupónové privatizaci?.
„Hlásal, že každý jednotlivec má mít co největší svobodu, že bude moci podnikat a v podstatě krást, protože nikdo se nemá vměšovat do jeho života,“říká režisér o Klausovi v rozhovoru pro A2. „Mimochodem, na tom je mimořádně zajímavá jedna věc. Lidé sice viděli, že členové ODS kradou, že tu jsou aféry jako Macek a Knižní velkoobchod. Jenže jim to odpustili, skoro nikdo nežádal nápravu. A proč? Protože běžní lidé byli většinou stejní – sami byli zvyklí na černý trh a drobné krádeže za normalizace. Byli zvyklí, že stát je tu od toho, aby se okrádal, a že se z něj beztrestně uždibuje. Ostatně sám Klaus později prohlásil, že rozkrádání za normalizace podrývalo režim.“
Není pravda, že skoro nikdo nežádal v době raného vládnutí ODS nápravu afér. Kdyby se o případech typu Knižní velkoobchod bývalo nepsalo, těžko by z nich vůbec vzešly aféry. Ale nástroje na postihování úniků a krádeží se nacházely v plenkách a také nevládla všeobecná podezíravost, co dnes. V tehdejší společnosti – a těžko se tomu divit, ale zároveň snadno se tomu vysmívat – nepanoval tichý, či dokonce hlasitý souhlas s okrádáním státu, nýbrž se žilo bezstarostněji. Nedominovala atmosféra chápající tolerance vůči zlodějnám, nýbrž duch neznalosti, dobré vůle, naivity a idealismu širokých vrstev obyvatel. Svědek těch časů si tehdejší ovzduší asi ještě dokáže vybavit. Martin Kohout tak učinit pochopitelně nemůže. Ale za jeho náhled mu netřeba spílat. S obdobnou „neatmosféričností“a posunutostí všichni z nás vnímáme například éru vzniku Československa...
Česká cesta