Bejrút. Hudba na jatkách
Druhým hlasem v tomhle balkonovém impromptu mu bylo střídavě ticho, hučení motorů a rány shazovaných náloží. Dopad bomby – hlasitý, pronikavý, konkrétní: a prozaicky krátký, s ocasem zlověstného ticha, do kterého se v městě zatínají jen alarmy značkových aut. Nahrávka Mazena Kerbaje dostala název Starry Night, Hvězdná noc. Nevznikla jako velký mediální lobbing – jeho hra koneckonců nemá ani emotivní náboj a za srdce beroucí melodii, spíš vrčí a syčí jako poplašené zvíře. Dá se říci, že obletěla svět a upozornila na hudebníka, který si sám víc váží jiných svých děl: i když čekání na balkoně, jak blízko tentokrát bomby spadnou, má osudovou tíhu. Úryvky ze čtyřicetiminutové plochy lze snadno najít na webu.
Mazen Kerbaj teď přijíždí koncertovat do Česka – a s ním celá skupina muzikantů, kteří v libanonském Bejrútu vytvořili jedno ze zásadních center novátorské hudby na Blízkém východě a v arabském světě vůbec. Společně pracují intenzivně doma, zároveň už se ovšem stali dobře známými a žádanými partnery i pro západní svět, jeho umělce a organizátory. Muzikanty, kteří pracují ve společném labelu nazvaném s tvrdým sarkasmem Al Maslakh čili Jatka, nyní doveze druhý ročník pražského bienále Vs. Interpretation: což je náš největší festival pro improvizovanou a experimentální hudbu pořádaný nadací Agosto.
Za války je ve městě ticho
Jak to tak bývá, libanonští muzikanti byli zprvu hlavně kámoši. Okouzlení improvizovanou hudbou, taktikami free jazzu a zvukových umění je vedlo postupně dál a dál. Kerbaj spolu se saxofonistkou Christine Abdelnour údajně odehráli vůbec první akt volné improvizace v regionu. Byl založen festival Irtijal (arabsky „improvizace“), který se stal největším podnikem svého druhu v této části světa. Do toho vyzrá- vali další místní autoři-hráči, všichni budou nyní v Praze: kontrabasista Raed Yassin, kytarista Sharif Sehnaoui, zmíněná saxofonistka Christine Abdelnour: každý z nich hledal vlastní jazyk, podporovali se. Vznikl label Jatka, časem si vyžádal zvláštní edici pro nově objevovanou elektroniku. Bejrútská scéna coby zásadní úkaz arabského regionu to dotáhla dokonce až na stránky luxusního časopisu Monocle, což je post-hipsterská cestovatelská příručka pro bohatší svět proložená inzeráty s Georgem Clooneym, která se experimentálním uměním věru moc nezabývá.
V klubovém jazzíku, příjemném, až smyslném, má dnes prominentní místo libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf: jeho svůdné skladby s blízkovýchodními názvuky znějí i u nás, stejně jako šumí v globalizovaných barech a hotelových lobby mnoha zemí. Mazen Kerbaj (*1975), vzděláním výtvarník, je totálně jiný typ. Pro trubku se rozhodl relativně pozdě: když mu starší nástroj nabídl kamarád a kolega, kytarista Sharif Sehnaoui. Kerbaj začal hledat vlastní přístup k nástroji, ale nemířil k bezbřehé svobodě, spíš se snažil vybudovat vlastní jazyk, ohraničený kód.
Trumpetista také začal přestavovat trubku ve vlastní nástroj: dodnes prodlužuje dráhu tónu hadicemi a různými potrubními nástavci, jindy hraje přes gumový balonek a další podobné objekty. S přidanými hadicemi může trubka připomínat vodní dýmku, ale to je asi jediná „kavárenská“souvislost. Kerbaj vydává šumy, sykot, rezonující hluboká vrčení, asociace jsou biologické i mechanické. Někdy jeho zvuk věrně připomíná víření helikoptéry: na dotaz, zda válka ovlivnila jeho zvuk, říká, že spíše ano, ale zároveň je pro něj podstatné nechat volné asociace každému posluchači. Válečná zkušenost, včetně řady vyslechnutých bombardování, se u Kerbaje podepsala na vnímání světa. Jak napsal
Přelomová událost se pro libanonského hudebníka, který nyní přijíždí do Prahy, seběhla před deseti lety. Když se 15. června v noci k Bejrútu přiblížily izraelské letouny, provedl Mazen Kerbaj, co může udělat trumpetista v absurdní situaci bombardování. Vylezl s nástrojem na balkon svého bytu a začal hrát s náletem duet.
Ten, který troubil za náletu Martin Lauer pro web Hisvoice: „Podle Kerbaje nebyl Bejrút nikdy tak tichý jako za třicetidenní Letní války v roce 2006. Většina lidí město opustila a absence všudypřítomného hukotu dopravy dala vyniknout zvukům přírody.“
„Bylo to snad poprvé, co jsme ve městě mohli zaslechnout zpěv ptáků a cikád,“říká muzikant.
Humor za časů bombardování
Jak bylo řečeno, Mazen Kerbaj je taky kreslíř. Jeho drtivě sarkastické komentování války skrze „vtipy“a komiksové stripy se stalo sdíleným a sledovaným svědectvím; dnes má vydaných patnáct knih a jako výtvarník má silnější kariéru než jako (novátorštější) hudebník. Své obrázkové komentáře dával na internetový deník Kerblog, lidé z celého světa tak sledovali černě groteskní kresby jako svědectví uploadované v reálném čase. Už to, že zprávy mají formu komiksu, té zábavné, jakoby nezávazně nedospělé formy, je absurdní: je to týž paradox jako Mazenovo troubení za náletu.
Jedna kresba ukazuje kamarády sedící v místním Café Torino a nadávající na válku, protože kvůli ní zase vypadlo připojení na internet, a Mazen tak nemůže publikovat nový vtip… Jinde lze vidět tři panáčky znázorňující matku, otce a dítě v bombardované (Biblí a nedávno znovu válkou medializované) Káni galilejské. Muž na tom obrázku říká: „Dál už tuhle válku nemůžeme podporovat“. Je to výmluvné svědectví někoho, kdo s konfliktem snad zprvu spojoval pojmy jako vlastenectví. Tváří v tvář úmornému lovu na teroristy, který se odehrává na půdě Kerbajovy domoviny, zbyl jen odpor ke všem, kteří válku reálně vedou.
Politicky a ideově zůstává kreslíř a trumpetista naprosto bez priorit. Lobbuje svou naprostou neutralitou: jeho trubka není pro Hizballáh ani pro Izrael a trumpe- tistův zasmušilý happening při náletu, jako každá skutečná hudba, má k válečnickému odhodlání nekonečně daleko. Kerbaj hraje tiše, jako by věděl, že proti bombám bude beztak každý tón slabý, dělá pauzy, během nichž nevíme, zda se ještě někdy ozve, ale nemlkne.
Mimonárodní umění
Kde se dnes nachází centrum a kde periferie současného umění? Bejrútská story připomíná, že oblasti mimo západní svět dnes mohutně inspirují, přicházejí odsud už dlouho autoři s výraznými postoji a originálními poetikami. Žádné „etno“, jak se někdy povýšeně nazývá hudba jiných kulturních kořenů; všichni se pohybují na společné platformě otevřené kreativity, poezie, múzického komentáře ke světu. Silní hudebníci dnes přicházejí z Mexika, evropští hráči jezdí přednášet a vyzrávat do Buenos Aires, radikální japonské hudebně-zvukové poetiky se představují na putujících festivalech v muzeích moderního umění.
Už jsme si zvykli, že lacinější mediální přístup učiní „in“vždy tu oblast, v níž se právě něco geopoliticky děje. Československo si ten nedlouhý moment „ve světle ramp“odžilo také, jindy se na čas ocitne ve středu zájmu Sýrie, Bělorusko nebo Island. Pokud pozornost upřená k Blízkému východu, izraelsko-arabskému konfliktu nebo migraci nějak upozorňuje na Bejrút a jeho hudební Jatka, je to sice absurdní, ale ve výsledku to publiku ukáže cennou uměleckou skupinu. Jejich společné projekty s českými, německými či francouzskými hudebníky na blížícím se pražském festivalu Vs. Interpretation signalizují, že si jich mezinárodní scéna cení.
O té hudbě lze mluvit jako o mimonárodní, zbavené nacionálních a domovsky kulturních znaků, žijící na společné platformě komunit na síti i v pevném světě. A přece formátovala fantazii muzikantů místní východiska, jiné kulturní tradice, příběhy dětství, podmínky pro umění a svobodné vyjádření, každodenní zvuková kulisa. V autorech a performerech z Bejrútu uzrály tyhle odlišnosti do nezaměnitelné podoby.
Vs. Interpretation: Praha 26. 4. – 1. 5. 2016
Festival hudební improvizace s přesahem k dalším médiím pořádá nadace Agosto Foundation. Vystoupí: Mazen Kerbaj a další hudebníci z bejrútské scény, Novi sad, Bob Ostertag, Audrey Chen, Jerome Noetinger, Les Femmes Savantes, Martin Siewert, Pavel Zlámal, divadlo Handa Gote a další. Informace a program: http://www.vsinterpretation.org/