Ptát se ženských, mluvit s mužskými
Paměti ikony amerického feminismu Glorie Steinemové zbavují hovor o ženské otázce balastu a vracejí ho k lidským osudům. Vynikající novinářka, která má zkušenost s proměnami ženské role během posledních šedesáti let, svůj životní příběh líčí jako oslavu lásky k nestálosti a síly občanské společnosti.
V různých časech, v různých rolích. ženy, zatímco Afroameričané se mohli zapojit jen jako dobrovolníci nebo poslíčci. Steinemová ke své zkušenosti z volebního centra píše: „Jednoho dne jsme se já a ostatní mladé ženy dostavily na místo a zjistily, že se máme odklidit do horního patra. Člen štábu nám vysvětlil, že se u nás může zastavit senátor Stevenson osobně a nesmí být viděn s žádnou ženou, která nebude přinejmenším ve věku jeho matky. Měl za sebou tu strašnou věc – rozvod, tedy něco, co žádný prezident před ním. (...) Nic jsme proti tomu nenamítaly; připadaly jsme si jako nakažené tyfem, jako bychom mohly ublížit poslání, na kterém nám záleželo.“
Steinemová však málokterý zážitek popisuje s návodným rozhořčením, a pokud přece, dovede připustit, že se hněvá na sebe samu – že něco nepochopila mnohem dřív, neprojevila větší citlivost k okolnostem, jež považovala za dané. Na několika místech také přiznává, že svou někdejší neschopnost ostře zareagovat na zažité příkoří považuje mezi ženami za endemickou.
Ta je pěkná! Že bude pitomá?
Pro české prostředí je však cenná její historická zkušenost s „ženstvím“jako druhem příslušnosti k minoritě, která měla značná, byť neformální omezení. Ta může pomoci lépe pochopit realitu mnoha zemí světa i některé aktuální zahraniční události – když jsme v Americe, pak třeba reakci amerických elit na Trumpovo politické hulvátství s odkazy k bílému supremacismu i třetihornímu šovinismu.
Četba knihy také mimoděk osvětlí například rozruch kolem letošního udělování Oscarů. Část tuzemského publika po sledování přenosu nabyla dojmu, že událost nepříznivě poznamenaly „hysterické“debaty týkající se rasové nevyváženosti nominovaných nebo nerovných platových podmínek amerických hereček. Jenže: v zemi, kde černošské ženy ještě v polovině minulého století zažívaly napůl legitimizovaná znásilňování a nucené sterilizace (Steinemová dlouhá léta přednášela s předními afroamerickými aktivistkami, například Florence Kennedyovou, a dodnes nevystupuje na čistě bělošských akcích), hispánským ženám hro- zily deportace od dětí a členky severoamerických indiánských kmenů byly součástí neexistující kultury, je přecitlivělost vůči „rasám“i „ženám“nejen pochopitelná, ale ve veřejném prostoru také vcelku namístě.
Steinemová, novinářka se zkušenostmi z klíčových amerických médií (New York Times Magazine, New Yorker, Esquire a další), podpořila od dob, kdy prvně roznášela volební letáky, stovky veřejně činných osobností včetně Hillary Clintonové nebo Baracka Obamy. Pověření k prestižním tématům, mezi něž patřila reportérská práce z prezidentských kampaní L. Johnsona, R. Nixona či R. Kennedyho, si však musela vybojovat: „Víš, jak se každý rok v New Yorku objeví pěkná holka, co předstírá, že je novinářka? Tak tadyhle Gloria je krasavicí pro letošek,“upozornil americký novinář Gay Talese spisovatele Saula Bellowa, zatímco Steinemová seděla mezi nimi v taxíku.
Jeden z reportérských jackpotů se jí ovšem podařilo trhnout textem pořízeným po týdenní zkušenosti s prací v jednom z Playboy klubů mediálního magnáta Hugha Hefnera. Steinemová tehdy svoje astronomické IQ a humanitní vzdělání ze „ženského protějšku Harvardu“– massachusettské Smith College – přioděla do zaječího kostýmu a jala se roznášet koktejly v prostředí naladěném na vlnu Hefnerovy sexuální revoluce. Její text brilantně zkombinoval přesná pozorování i jemnou nadsázku. Jeho cílem však nebylo ponížit muže, nýbrž ironizovat představu, že podobná revoluce je něco, co může uskutečnit jen polovina populace.
Steinemová přitom neopomíná zmiňovat úměru mezi tím, jak se vede ženám, a tím, jak se vede jejich mužům; její rétorika nezakládá na válku pohlaví, nýbrž ji charakterizuje vědomí důsledků. Když se zaobírá odkazem své matky, talentované novinářky, které rezignace na vlastní možnosti ve prospěch manžela zadělala na vážnou psychickou chorobu, zmiňuje například fenomén „traumatu z monotónnosti“(trauma of eventlessness) – jev, který paralyzoval domácnosti tisíců dokonalých hospodyněk. Ženy internované k plotnám (americké firmy ve své době přicházely s cimrmanovskými inovacemi kuchyní s ohledem na počet kroků, které musí žena při úklidu a vaření udělat, aby v rámci „kuchyňského trojúhelníku“odvedla co nejvíc práce) se obracely k alkoholu a lékům. K nim se ovšem obraceli i jejich muži, které život bez opozice, v existování ve sterilním prostředí a v rytmu pravidelně podávaných večeří nedovedl připravit na období dramatických ekonomických změn, jimiž USA procházely.
Revoluce, o níž nikdo neslyšel
„V našem životě existují události, které ho rozdělí na předtím a potom. (...) Tou mojí byla Národní ženská konference v Houstonu z roku 1977, o níž jste ale pravděpodobně neslyšeli. Mohla by ostatně získat cenu jako nejdůležitější událost, o které se neví,“píše Steinemová o monstrózním a v dějinách Spojených států prvním všeženském politickém shromáždění, které na jedno místo svedlo dva tisíce volených delegátek a zhruba osmnáct tisíc pozorovatelek z domova i ze světa. Steinemová přípravě akce, kterou si na Kongresu vynutila demokratka Bella Abzugová a republikánka Virginia Allenová, věnovala dva roky života – jejím cílem nebylo nic menšího než zmapovat životní úroveň, potřeby a problémy amerických žen všech ras a národností a dát jim podporu v jejich úsilí ucházet se o volené funkce.
Ani v této části však Steinemová neopouští rovinu civilního líčení vlastních pochybností, nadějí i střetů s politickými překážkami, k nimž se staví s nadhledem – a někdy mírným divením; například když popisuje, jak se náboženské skupiny pokusily do voleného shromáždění prosadit ženy, které měly ostatním vstup do veřejného života zablokovat.
Na obsahově pozoruhodné kapitoly knihy však zakládají i její zážitky například z taxíků (kapitola Why I don’t drive) nebo letadel – zážitky, v nichž Steinemová líčí svoji roli původně jen jako člověka, který se přemisťuje za dohodnutými úkoly, ale mimoděk naplňuje něco mnohem důležitějšího. Pasáže věnované přepisům nejzajímavějších rozhovorů – s řidiči, letuškami, piloty – Steinemová nabízí jako manuál pro adepty komunální politiky: jen kdo se nebojí dozvědět, co původně neměl v plánu, může něco změnit.
Výsledkem planetárních přesunů Glorie Steinemové, která ve svém manhattanském bytě, kříženém s komunitním centrem pro ženy, dodnes tráví přibližně polovinu času, je tedy všechno, jen ne pýcha na dosažená vítězství. Jejím odkazem je, že „všechno, co jednou bylo, může být znova“. Jde o poznání, které získala mnohaletým přátelstvím s první volenou náčelnicí národa kmene Čerokézů Wilmou Mankillerovou. Těmito starými pořádky Steinemová míní rovnost původu, pohlaví – a sdílený pocit smyslu.
Ženy internované k plotnám se obracely k alkoholu a lékům. K nim se ovšem obraceli i jejich muži, které život bez opozice nepřipravil na dramatické změny, jež je čekaly.