Prázdninová pohoda? Pro rodiče nutnost!

Ve chvíli, kdy dopisuji řádky tohoto zápisníku, odtikávají poslední vteřiny školního roku. A začnou prázdniny. Jako školák jsem se na ně samozřejmě těšil, ale poslední červnové týdny jsem měl také rád. Učení už se moc neřešilo, chodilo se na různé výlety nebo do kina.

Bylo to jako večer před výplatou. Víte, že přijde, ale ještě jste nestačili nic utratit. Nebo jako cesta z letiště do hotelu při dovolené u moře. Víte, že vás teď čekají pohodové dny, ale ještě jste z nich nestačili ukrojit. Samotné prázdniny ale často byly trochu náraz. Přehnaná očekávání rychle vystřídalo vystřízlivění. Pokud člověk hned s prvním prázdninovým dnem nezamířil někam na tábor nebo na dovolenou, nejpozději druhý den ho domácí poflakování přestalo bavit.

A začala fáze zjišťování. Kdo z kamarádů je doma – a kdo už sbalil kramle? Nezbylo než je poctivě obejít, zazvonit a počkat, jestli někdo otevře.

A to se ani nezmiňuji o tom, že pravidelně s prvním červencem začalo na dva týdny pršet! Jestli je to fakt, nebo jen zkreslená vzpomínka, ponechám s otazníkem. Prázdniny samozřejmě nakonec byly super. Koupání, chata, tábory, jednou za dva roky k Baltu, později, když už to šlo, tak Alpy. Na spoustu těch výletů a cest vzpomínám dodnes.

Stejně jako na nejrůznější brigády. To byla tehdy skoro nutnost, pokud si chtěl člověk dopřát něco navíc. A pokud nechtěl poslouchat, že se jen válí doma na gauči.

Hlavně se neflákat

Jenže sehnat smysluplnou brigádu také nebylo jenom tak. První jsem měl v šestnácti letech. V domově důchodců, kde byl ředitelem jeden rodinný známý. Nenechte se zmást nějakou bohulibou ošetřovatelskou činností. Domov důchodců měl okolo rozsáhlé pozemky, hospodářské budovy, skleníky, pole, sady a taky partu zaměstnanců, kteří se o ně starali. Nedokážu posoudit, jestli jsem pro ně byl tehdy přínosem, nebo spíš přítěží, ale ten obrovský barel s pomyjemi pro prasata, ten si budu pamatovat navždy.

O rok později jsem zase byl na stavbě. Nejprve se opravovala střecha na základní škole, pak nějaký rodinný dům. Parta zedníků byla poměrně svérázná, a když pokaždé v deset dopoledne zmizela na oběd, raději se nedomýšlet, jak takový oběd vypadal.

Mám podezření, že strava byla vyloženě tekutého charakteru. Atmosféru dokresloval slovenský přihazovač Tono, který používal pouze dvě podstatná jména, ano, ta sprostá, a s tím si vystačil. „Daj tu p..u k tej k…ě,“zvolal například pokaždé, když chtěl, abych přistavil kýbl k míchačce.

Když jsem dosáhl plnoletosti, otevřely se stran brigád nové možnosti. Hlavně v Praze. Spát zdarma u kamarádů na kolejích nebyl problém, a tak jsem celý natěšený vyrazil prodávat v námořnickém oblečku ke Karlovu mostu lístky na parník. Bohužel zrovna moc nevyšlo počasí, za týden jsem jich prodal asi osm, a vydělaná částka mi tak tak stačila na jízdenku domů.

Ale dost už s prázdninami, až mě z toho začala jímat nostalgie. Když jsem povyrostl, přišlo období, kdy nebylo prázdniny třeba řešit. Život se odvíjel podle pracovních potřeb a leckdy jsem zjistil, že se mi nepodařilo vybrat v létě ani den dovolené. Bylo to svým způsobem pohodlné a snadné.

Jenže tuhle bezprázdninovou idylku zase na dlouhé roky utnuly děti. Někdy mi přijde, že se teď na prázdniny jako rodič těším víc, než jsem se těšíval jako dítě.

Pěkné léto!