Báječná léta s „netvorem“
Desetiletá národní katastrofa skončila. Alespoň to tak z mediálního loučení s érou Miloše Zemana vypadá, o sociálních sítích ani nemluvě. Jak moc je to realistický obraz?
Miloš Zeman včera skončil ve funkci prezidenta. A vzhledem k věku a zdravotnímu stavu téměř jistě i v politice. Končí tím asi i celá třicetiletá éra, symbolizovaná jmény politických oponentů (i partnerů) Miloš Zeman a Václav Klaus: od července 1992 byl vždy alespoň jeden z nich v některé z nejvyšších funkcí ve státě.
Z mediálního odlesku posledních dnů a týdnů se skoro zdá, jako by v Česku končila dlouhá doba temna. Národní tragédie. Éra, kdy demokracie visela na vlásku. A jako by teď přicházel čas nové naděje.
Pamětníci si ještě vzpomenou na podobnou atmosféru na jaře 2002, kdy Zeman končil v roli premiéra: po letech jeho vlády pevné ruky, opoziční smlouvy a plných náměstí naplněných iniciativou Děkujeme, odejděte!. „Netvor“Zeman mířil do penze na Vysočinu, Klausova ODS byla zahnána do opozice, nastával čas nových, čestných a čistých. A výsledek? Za jedno volební období se třikrát střídala vláda, ČSSD přišla po skandálech o moc, noví a čistí propadli, Klaus se stal prezidentem a po něm pak dvakrát po sobě a v přímé volbě právě „netvor“Zeman.
Nechme na jeho prezidentskou éru trochu usednout prach, zanořit ji do učebnic dějepisu. Stejně jako dnes už nevidíme Zemanovu premiérskou éru jenom jako čas mocenských kšeftů v celé státní hierarchii, právně sporné akce Čisté ruce a honění lidí „do tepláků“. Protože když prach usedl, jsou lépe vidět fakta: v té době byly privatizovány banky, Česko vstoupilo do NATO, vznikla profesionální armáda, spustil se Temelín…
Přejedeni Zemanem
Zeman byl vždy mužem, který aktivitou, silou svých názorů, tvrdými lokty i expresivností dokázal zalehnout celý politický prostor. Taková dominance vždy vyvolá únavu společnosti. Bylo to cítit na konci jeho premiérství, stejně jako po jeho prvních pěti letech na Hradě (i tak ale dostal v druhé volbě 2,9 milionu hlasů). Prezidenti u nás své mandáty opakují – a 10 let v kuse už je opravdu hodně. Stejně jako byla společnost unavená z Klause i z Havla, je dnes unavená ze Zemana, ba přímo přejedená Zemanem.
A není divu, je to důsledek všech jeho charakteristik. Panovačný, mstivý, úskočný, arogantní, hulvátský… Narcistický provokatér. Milovník bonmotů i všemožných výmyslů a bludů. V mnoha směrech nesoudný, ať už jde o milost pro lánského správce Baláka, nebo cestování tryskáčem firmy PPF. Zoufalý personalista, jemuž jeho okolí problémy přidělávalo, místo aby je likvidovalo. Bezcitný pragmatik, který se zbavoval svých nejbližších, jakmile pro něj přestali být prospěšní. Silný a nekompromisní hráč, který miloval „hry pro hry“natolik, že nakonec překryly nějaký větší odkaz jeho prezidentství.
Ani v čele státu nikdy společnost nespojoval, naopak si liboval v tom, jak moc štve intelektuály, aktivisty, média, pražskou kavárnu. A snad nejvíc je štval svým napínáním ústavy až k prasknutí, k čemuž ho ale postrčilo chybné zavedení přímé volby prezidenta: zalijte Zemanovo zbytnělé ego vysokou legitimitou v podobě bezmála tří milionů voličů – to prostě nemohlo dopadnout jinak. Zejména když si hned po nástupu na Hrad sporným jmenováním Rusnokovy vlády otestoval terén a zjistil, že reálné hranice jeho pravomocí jsou až tam, kde narazí na tvrdý odpor.
Přes to všechno bylo Zemanovo prezidentství zcela logické. Byl jednou ze tří nejvýraznějších postav polistopadové éry, názorově a osobnostním založením dokonce zajímavě doplňující prezidentský trojúhelník Havel–Klaus–Zeman. Až po něm teď nastává éra prezidentů neznámých, za nimiž nestojí politická kariéra ani silné názory.
A možná, až usedne prach, vyjde víc najevo, že přes jeho svérázný styl, pro leckoho u hlavy státu těžko přijatelný, byl prezidentem proevropským, na začátku více, ke konci spíš víceméně. Že byl prezidentem proatlantickým, v některých ohledech platícím dokonce za „jestřába“v NATO. Že se přes tuto základní vazbu pokoušel o politiku všech azimutů, jakkoli mu to s Čínou moc nevyšlo ekonomicky a s Ruskem strategicko-politicky. Že mu jeho výrazně proizraelský kurz vynesl opakovaný potlesk vestoje celého Knesetu.
Že za jeho prezidentství nedošlo k žádné ústavní krizi, nějakému neřešitelnému zašmodrchání politiky. Že dokud mu to zdraví dovolilo, brázdil zemi a hravě plnil náměstí. Že byl velmi sečtělý a řečník od pánaboha. Že dokázal s úhlavním oponentem usednout za jednací stůl, což se dnes zdá jako sci-fi. Že svým razantním kurzem dokázal vymazat extremisty…
„Netvor“Zeman nikdy nebyl unylý politik, který nic nesděluje, bez chuti a bez zápachu. Stál si za svým a do poslední chvíle vyvolával obrovské emoce. Nesnášel politické nuly, muže a ženy nepevných názorů, kličkující, strachující se, co o nich zítra napíší noviny. Osobnosti naopak ctil, respektoval i názorově zcela odlišného Petra Fialu: já pán, ty pán.
A podobně to měl Zeman i s novináři. Nepodléhal mediálním tlakům, což ve vztahu k žurnalistům vyústilo až do nenávisti či pohrdání. Ale i tady individuálně. Když jsem s ním dělal rozhovor krátce po jeho prvním zvolení na Hrad, první dvě odpovědi zahájil svou oblíbenou litanií na nedovtipnost novinářů. Zarazil jsem ho s tím, že jsem nepřišel dělat rozhovor o novinářích a že když s tím nepřestane, budu já zbytek otázek začínat větou, že všichni politici jsou debilové. Zbytek rozhovoru jsme strávili ve vstřícném duchu nad sklenkou moravského bílého…
Zeman nesnášel politické nuly, muže a ženy strachující se, co o nich zítra napíší noviny.