Hokej Čechy zajímá. Ale jak dlouho to ještě potrvá
Bída se prohlubuje. Hokejisté si pohrávají s důvěrou oddaných fandů a cestu na další hry si už mohou klestit přes ošemetnou kvalifikaci
Pamětníci si vybaví šampionát 1969, kdy si část reprezentantů proti Sovětům přelepila hvězdy na dresech jako výraz odporu k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Hokej i dál přinášel zkoušenému lidu radost a rozptýlení.
Olympiáda v Naganu zase vyvolávala hrdost a tvořila kolektivní paměť nového státu.
Také další česká tažení za hokejovými medailemi plnila hospody i celá náměstí a zbloudilý turista z exotických krajů jen stěží chápal pouto našinců k tak trochu podivné podívané, při níž se na kluzké ploše mydlí opancéřovaní jedinci.
Oddanost fanoušků ale není bezmezná. Narušuje ji vedení svazu, pod nímž sportovní poklad zrezivěl. Nejaktuálněji hokejový úpadek vykreslily zimní hry v Pekingu, kde národní tým skončil devátý, což znamená nejhorší počin v olympijských dějinách.
Po vyřazení se snesl hněv na tým, trenéra Pešána i jeho nadřízené. To se po neúspěchu na sledované akci děje běžně. Víc se vymykalo, že zloba provázela reprezentaci už před samotným turnajem. Víra v prolomení medailového půstu? Věřili spíš hráči, do myslí fandů se naopak vkrádá apatie a rezignace.
Je to první varovný signál, že zájem a důvěra netrvají věčně. Další předzvěst? Veřejnoprávní televize přerušila snažení hokejistů proti Švýcarsku, aby místo duelu základní skupiny mohla vysílat biatlonový sprint, kde se jedna z Češek řadila ke spolufavoritkám na medaili.
Nepřenášet olympijský hokej před deseti nebo dvaceti lety? Nemyslitelné. A dnes? Diváci to vlastně chápali a teprve je rozběsnilo, když České televizi pod náporem fanoušků (či hackerů) internetový přenos zkolaboval.
Po dalším duelu a přívalu omluv komentátor Robert Záruba vyťukal: „Utkání Česko – Rusko sledovalo v průměru 1 146 000 diváků, v dosahu skoro dva miliony. Zatím nejsledovanější pořad roku na ČT sport.“
Ano, hokej lidi zajímá, ale jak dlouho ještě, když nepřináší radost, ale spíš smutek a frustraci?
Za posledních pět let vozili medaile z velkých turnajů Němci či Švýcaři, v Pekingu zase berou bronz Slováci. „Věřím, že je to start nové generace, která v budoucnu dosáhne ještě dalších úspěchů a medailí,“zadoufal Miroslav Šatan, šéf slovenského hokeje a generální manažer reprezentace.
Naopak Češi jsou bez cenného kovu dvanáct turnajů od roku 2012 – osm šampionátů, tři olympiády a jeden Světový pohár.
Vleklá hokejová bída dospívá do další fáze, což už v Číně naznačila čtvrtfinálová absence. Reprezentace se v žebříčku IIHF propadla těsně za Švýcary na sedmé místo. Ještě hůř vypadá pohled na pořadí, z něhož vzejdou přímí účastníci her 2026. Češi se v něm nacházejí na devátém místě, což už může tým odeslat do kvalifikačních bojů. K aktuálním výsledkům se budou připočítávat ještě umístění z posledních dvou šampionátů, které budou mít nejvyšší hodnotu. Například prohra ve čtvrtfinále, nebo dokonce nepostup ze základních skupin, což se v současnosti nejeví jako nereálný odhad, může Čechy nasměrovat do olympijské kvalifikace.
Národní tým by v nich byl favoritem. V letním termínu by mohl využít i borce z NHL. Jen je otázka, zda by zájem o reprezentaci tou dobou nepoklesl na historické minimum.*