Bohdalová: Já a můj Kristián
PRAHA Slavnostní start Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest bude patřit domácí legendě. Při zahájení letošního ročníku 21. března převezme sošku Kristiána za přínos kinematografii Jiřina Bohdalová. „Ještě nevím, jaký film mi k poctě zahrají. Nechám to na pořadatelích, hlavně aby byl dobrý a aby mi to řekli předem pro případ, že by se mi vybavil nějaký lepší,“žertuje herečka.
Máte ještě v paměti, jakou první cenu, plaketu či diplom jste za svou kariéru dostala?
Vůbec první byl diplom za absolvování herectví na DAMU. A pak už nevím, já jsem ceny nikdy nepovažovala za příliš důležité.
Budete v dobré společnosti, v minulosti dostali Kristiána vaši kolegové Daniela Kolářová či Jan Tříska. Váže vás k nim nějaké zvláštní pouto?
Jistě, s Danielou Kolářovou jsem dlouho sdílela působení v Divadle Na Vinohradech. A s Janem Třískou jsme se přátelili už od školy, vzal mě i za svou maminkou a pak mi psal svým krásným, skoro kaligrafickým písmem dopisy, kde mě oslovoval Boženo českého národa.
Mnohé tuzemské osobnosti už se na Febiofestu objevily v jiné funkci, jako čestní předsedové laické divácké poroty. To by vás nelákalo?
Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet a nikdo mi to zatím ani nenabídl, ale jak o tom mluvíte, myslím, že to by se mi líbilo. Já mám totiž vkus spíše divácký než umělecký.
Čekala bych, že budete filmy sledovat
To záleží na tom, jestli v nich hraju, nebo ne. Pokud ano, pak nemám z filmu nic, všímám si jen svých chyb: kde jsem falešná, kde jsem měla něco udělat jinak. Ale pokud nejsem sama na plátně, jdu s příběhem jako každý jiný divák.
Existuje nějaký nový český film, na který se těšíte?
Na novinku Jiřího Mádla Na střeše. Mimo jiné proto, že hlavní roli má Alois Švehlík, vynikající herec, který i ve svém věku vyzařuje obrovské charizma. Navíc skvěle daboval Jacka Nicholsona v komedii Lepší už to nebude, která také patří k mým oblíbeným filmům, už pro ten symbolický název.
Febiofest vznikl v roce 1993. Vzpomenete si, co jste tehdy očekávala od národní kinematografie a jaká pak byla skutečnost?
Čekala jsem s nadějí, až se otevřou ty příslovečné šuplíky, do kterých psali zakázaní autoři. Jenže zázrak se nedostavil. Ukázalo se, že ti, kdo psát uměli, přece jen své práce prosadili, byť leckdy pod cizími jmény. A ti, kdo psát neuměli, psali.