Bay se utopil v nápadech a elektronické produkci

Druhá deska britského písničkáře Jamese Baye Electric Light má silné momenty, a ty skutečně stojí za to. V opačném pólu však vyvolává pocit, že si hudebník a jeho producenti trochu moc hráli. A zapomněli na posluchače.

Vynechme mluvené proslovy na začátku a uprostřed alba. Nemusely by tu být, ale budiž, ty pominou, a až si bude desku někdo stahovat třeba do telefonu, nebude důvod, aby je do svého výběru zahrnul.

Co se týká hudby, je Bay silný v kramflecích ve chvílích, kdy volí tradiční postupy. A nemusí jít zrovna o kytary, ačkoli ryze kytarová Just for Tonight, jež přijde právě po mluveném minutovém tracku Interlude, působí jako velmi příjemné osvěžení. Také píseň Us, toliko balada ověšená ve svém závěru mohutnými smyčci, patří k tomu tradičnějšímu a příjemnějšímu na albu.

Jenže potom jsou tu kousky, kde se zjevně experimentovalo. Aby bylo jasno, nic proti tomu, že se James Bay třeba i s pomocí producenta Paula Epwortha pokouší najít nové cesty. To je zcela v pořádku. V případě desky Electric Light se ovšem zdá, že pionýrské touhy vyústily do slepé uličky – a jejich výsledek autoři bez uzardění vydali.

Co se nepovedlo

Jak jinak si vysvětlit dosti těžko uchopitelné zvraty například ve skladbě In My Head. Na posluchače skutečně působí jako poněkud rozhárané demo nebo záznam ze zkoušek, vše ještě utopené v pasážích zahlcených efektem na automatické dolaďování. Na elektronické vlně se nesou i písně Wild Love a Pink Lemonade. Každá sice z jiného ranku, ale obě vlastně nepříliš výrazné. Hřích nejvyšší, tedy zapomenutelnost, si dovoluje píseň Stand Up. Uniformní pop, který by sedl na desku kterékoliv světové divy – a i tam by zapadl.

Bayovi chybí tah na branku nebo možná schopnost věci dotahovat do konce. Je to škoda, protože nápady má. 60 % Electric Light James Bay