Takového psa klackem zabít, píše klasik příteli

PRAHA Titulní věta – Stůňu touž nemocí – je současně názvem pro knihu, kterou edičně připravila Petra Ježková a vydal Divadelní ústav. Obsahuje korespondenci mezi lumírovci Juliem Zeyerem a Janem Lierem.

Spisovatelé a dramatici si mezi lety 1883 a 1900 vzájemně vyměnili na stovku dopisů, které jsou v pečlivém uspořádání nejen očekávaným svědectvím Čech konce devatenáctého století, ale i skvělým vhledem do duše dvou citlivých umělců. Vedle cílené exhibice literárního umu a sečtělosti probleskne jejich opravdová povaha, ve středoškolských učivech už dávno skrytá za nánosy suchých faktů a přehledů děl. „Ale ten náš Bůh má hluché uši a nemilosrdnou pěsť,“psal třeba Lier Zeyerovi, když se mu svěřoval s těžkostí roku 1884, kdy mu zemřela matka i žena.

Nešlo však jen o posmutnělé litanie, Lier se hned v dalším dopise Zeyerovi opírá do „banalních touristů od San Francisco až po Kazaň“, když se ho ptá na pocity z Říma. „Takového psa bychom měli ne zastřelit, ale klackem zabít, když si troufá naším jménem se tak prostituovat,“ulevuje si pak Zeyer jinde, když hodnotí autora článku obhajujícího stavbu pomníku maršálu Radeckému. Samotné rakušáctví pak Zeyer přirovnává dokonce k syfilidě.

Knihu, kterou vedle přehledně seřazené korespondence doplňuje i bohatá obrazová příloha, dále ozvláštňují vydařené ilustrace Petra Štefka. Normálně by asi deska Sweetzerland Manifesto lákala nejvíc na coververzi písně Eve of Destruction, která se od svého vydání v roce 1964 posluchačům přece jen pořádně zažrala pod kůži. A je dobrá. Joe Perry si s ní spolu s Johnnym Deppem hezky pohrál.

Kytarista slavných Aerosmith však na svou sólovku dostal porci nových povedených písniček. Je fajn, že sešlo z plánů na čistě instrumentální album. Nejen proto, že tu díky tomu dostala prostor zvučná jména jako Robin Zander z kapely Cheap Trick nebo David Johansen