Nejvíc diváků: Kusturica. Nejvíc kritiků: Kusturica

Je to tady zase. Víkendový závěr vydařeného 24. ročníku Febiofestu se v kuloárech neobešel bez rýpanců: proč prý hostí a ještě vyznamenává kontroverzního režiséra Emira Kusturicu. Paradoxně téhož Kusturicu, jehož novinka Na mléčné dráze se stala vůbec nejnavštěvovanějším filmem festivalu.

Divákům zjevně srbský absolvent pražské FAMU nevadí. Co mu vytýkají odpůrci? Přijal řád od Putina, má rád Čínu, kritizuje Ameriku.

Jako by snad dostával Nobelovou cenu míru. Přitom přebíral sošku Kristiána, čestnou cenu za přínos světové kinematografii – a ten se dá sotva upřít člověku, který má čtyři ceny z Cannes, trofej z Berlinale či nominaci na Oscara.

Historie se opakuje, podobně se vynořily protesty, když karlovarský festival vzdával čistě profesní hold Oliveru Stoneovi, jenž chválí Castrovu Kubu, nebo Melu Gibsonovi, který se musel celé roky omlouvat za nekorektní urážky vyslovené v opilosti.

Mimosoutěžní festivalové ceny se zkrátka nedávají za postoje, nýbrž za dílo. A co si budeme nalhávat: kdyby pořadatelé oslavovali jen krotké, umírněné, opatrné umělce lokálního typu, mohli by brzy zavřít krám. Což naštěstí Febiofestu nehrozí. Miloš Urban se v nové knize Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu vydává do světa fotografie, PR a ženského přemýšlení. Nakonec mu to vychází, jen se k tomu čtenář, který je u autora zvyklý na jiný žánr, musí dopracovat.

Charakteristika v úvodu by mohla vzbudit dojem, že se Urban rozhodl rozvířit stojaté vody žánru, kterému vládne Michal Viewegh. Ale to neplatí. Závěrka se točí kolem amatérského fotografa Matěje, který potkává třiadvacetiletou Věru. Dívku v začarovaném kruhu tvořeném nezajímavým studiem genderové problematiky,