Jak na bikery stříleli a vodu trápí tráva
Na kole pod palbou? Ano, možné je leccos. Zvlášť když vysušené kopce na okraji Baku hostí bikery a zároveň sousedí s areálem střelnice Evropských her.
„Při prvním tréninku mě trefil kus holuba do hlavy,“líčí Ondřej Cink poté, co si na horských kolech dojel pro 5. místo; holubem se nazývá asfaltový terč, na nějž se pálí v disciplíně trap. „A někdo prý dostal brokem do nohy. Den před závodem jsem se tady trochu bál trénovat, ale naštěstí se pak střílelo na druhé straně. Doufal jsem, že se to vyřeší a někdo si bude stěžovat. Což se asi stalo,“dodal Cink.
Byla to vážně zvláštní sportovní sobota. Když člověk sledoval závod bikerek, instinktivně sebou cukal, neboť se ozývalo práskání pušek.
„Když jsem sem přijela poprvé, myslela jsem, že si z nás dělají srandu, že to je nějaká ázerbájdžánská taktika,“řekla Tereza Huříková, jež dojela desátá. „Pro mě by možná bylo dobře, kdyby se střílelo pořád; možná by mě to hecovalo jet rychleji,“dodala rozverně.
Den bikerů se zatím dá označit za metaforu Evropských her, premiéry kontinentálního měření napříč disciplínami, které si úvodní ročník odbývá v Ázerbájdžánu.
Už ty exotické kulisy! Trať na okraji metropole Baku připomínala měsíční povrch, popřípadě lokality u rovníku na samém konci období sucha. Spatřit hnědou barvu byl úspěch, jinak se střídaly všechny odstíny žluté, které nemilosrdně vytvářelo slunce – pražilo až bláznivě a situaci doplňoval silný vítr.
„Ten sice dělá závod těžším, ale aspoň že tak,“byla Huříková vděčná i za drobné ochlazení: „Já vedro špatně snáším.“Však se za cílem skoro zhroutila na zem a lačně vyhlížela vodu, aby uhasila žízeň.
Kromě zmíněné střelby přibyly i další komplikace. „Máme hodinu a půl do startu a kola nikde,“díval se do dáli reprezentační trenér Vik- tor Zapletal. „Většinou mívá každý tým svůj uzamykatelný kontejner, my teď kola každý trénink převážíme do vesnice a nazpátek.“
Bikeři zvyklí na absolutní standardy Světových pohárů a velkých šampionátů museli z nároků slevovat. „Na těchto akcích jsou závodníci naprosto svobodní, kdežto tady jsou hodně svázaní instrukcemi a je problém, když pravidla nefungují. Pak nastává chaos,“dodal Zapletal – viz případ zpožděných kol.
Trať, na níž se Huříková a Cink trápili do zemdlení, však sklízí chválu.
„Je krásná, nádherná. Má parametry nejvyššího kalibru, klidně by tu mohli uspořádat mistrovství světa. I se zázemím si vyhráli, třeba vyasfaltovali cílovou rovinku,“soudil trenér. I Huříková ji ocenila: „Hravá, krásná, technická.“
Zvláštností byl povrch, tak jiný oproti zvyklostem – byť jsme na Evropských hrách, leží Ázerbájdžán daleko na východě. „Já jsem ze Šumavy, tam je spíš hlína, kořeny, bahno. To tady opravdu nehrozí,“rozhlédla se Huříková do krajiny zoufa- le dychtící po dešti. „Tím, jak je trať přesušená, hodně klouže. Velmi těžká,“hodnotil Zapletal.
Exotika, náročné počasí, zvláštní krása plná paradoxů.
To vše si po střelcích zopakovali také rychlostní kanoisté. Vidět je ovšem vyžadovalo opustit metropoli a vydat se vstříc dobrodružství. Kdo by snad měl zájem, instrukce znějí: z Baku 285 kilometrů rovně – a pak doprava. Když projedete velkou část Ázerbájdžánu, kde se na širém horizontu vystřídá polopoušť se zemědělskou krajinou, dorazíte do Mingačeviru. V tomto městě na severu země mají rychlostní kanoisté sbírat medaile: mezi prvními již dnes nejprve kajakář Josef Dostál (7.14 českého času) a brzy po něm kanoista Martin Fuksa (7.21).
Kontrast s pustinou pro bikery by snad ani nemohl být větší. Na břehu řeky Kur rostou vysoké borovice, před hotelem se na trávníku tyčí palmy. Stotisícové město, druhá lokalita Evropských her, tu má takřka lázeňskou atmosféru, již přiživují promenáda a široké bulváry.
Ale jsme přes tři tisíce kilometrů východně od Prahy čili opět platí, že prostředí je neobvyklé.
Že nemůže být ještě větší vedro? Tomu se směje dokonale vyčištěná obloha a úterní předpověď na 36 stupňů. „Po příletu bylo teplo hrozné, nemohli jsme ani spát. Teď už to docela jde, asi už jsme aklimatizovaní,“říká Fuksa. „Ale lepší než závodit v minus pár stupních.“
Kajakáři zase váhali: vyjet v nátělníku, či v tričku s dlouhým ruká- vem? Jak vysvětluje háček úspěšného čtyřkajaku Daniel Havel: „Čím víc si toho vezmete, tím větší vedro. Ale když je člověk mokrý, můžou mu prochladnout ramena.“
Každý z nich si „užil“něco jiného. Fuksu a spol. překvapil protiproud, jenž vznikl upouštěním vody z místní obří přehrady. „Podle časů z rozjížděk už tam ale není – nebo jedeme rychle,“usmál se Fuksa.
To si může libovat, neboť kajakářské trable naopak nekončí. Vody řeky Kur jsou už při prvním pohledu od břehu plné řas vytrhávaných kormidly lodí; marně pořadatelé hladinu zkoušejí dokola čistit.
„Snaží se, ale trávy je opravdu hodně a vítr ji vždycky nafouká zpátky,“líčí Havel, který se proto obává, že více než um může rozhodnout prosté štěstí na podmínky.
A ještě čímsi je řeka Kur zvláštní – byť se kůže Středoevropana spálí takřka bleskově, ani pod silou slunce není voda příliš teplá.
Aspoň že vítr tu o víkendu foukal správným směrem. Dnes by mohl přivát první české medaile.