Po výjimečné Zmizelé jsou Temné kouty jen standard

Obě předlohy napsala Gillian Flynnová. Jenže na scénáři Zmizelé pracovala s výjimečným filmařem Davidem Fincherem, kdežto Temné kouty točil ve své bezbarvé úpravě Gilles Paquet-Brenner.

V sedmi letech viděla vraždu své matky a sester, za niž byl odsouzen její tehdy patnáctiletý bratr. Už dospělá se teď k rodinné tragédii vrací, protože spolek, který se zabývá šetřením dávných zločinů, jí za vzpomínky platí. A zjišťuje, že všechno se mohlo stát jinak. Bůhvíproč si v pořadí druhý román úspěšné americké autorky – prvním byly Ostré předměty, třetí Zmi- zelou vydala až po Temných koutech – vyhlédla zrovna francouzská produkce. Zachovala přitom místopisné určení i rekvizity Spojených států a sáhla také do hollywoodské zásobárny herců pro spolehlivou Charlize Theronovou, která svou hlavní hrdinku pojímá jako odtažitou i ostražitou ženu bez jakýchkoli zjevných citových vazeb. Ovšem způsob vyprávění není ani americký, ani francouzský, neřkuli fincherovský; obecně povšechné Temné koutky postrádají režisérský rukopis. Z podstaty zápletky vyplývá povinná rekonstrukce minulých událostí, tedy očekávatelné skoky napříč časem zpátky do dětství ke krvavému datu a zase do současnosti včetně nočních můr. Navíc hrdinka popostrkuje diváky ještě vysvětlivkami v podobě vlastního slovního komentáře; zkrátka tvar se drží v mezích žánrové šablony.

Nicméně dva prvky přece jen sympaticky vybočují. Předně skutečnost, že nepříjemnou cestu vlastní pamětí absolvuje hlavní aktérka právě a pouze pro peníze, na jejichž příliv od soucitných spoluobčanů byla po celá léta zvyklá. Odhodlání zpeněžit bolestnou kauzu ještě jednou, co možná nejvýhodněji, projevuje naprosto věcně, racionálně, bez sentimentu, otrle.

Druhou oporu poskytuje postava jejího bratra – nikoli v dospělé podobě trestance, nýbrž v retrospektivách, kdy ho Tye Sheridan představuje jako příkladný prototyp dorostenecké vzpoury, která přehlíženého chlapce se soukromými problémy zavede mezi satanisty. Vcelku výstižně film připomíná vlnu dobo- vé paniky, která každého ctitele metalové hudby pasovala rovnou na mordýře, i když lehce prvoplánový způsob, jímž režisér partu vzývající ďábla zobrazuje, budí občas úsměv – tak nějak by asi vyhlížela ve 30 případech majora Zemana.

Bohužel Flynnová sepsala a režisér přejal typický obraz bezmoci, jinými slovy onen druh příběhu, který se hemží bezvýhradně ztracenci a zoufalci. Zpustlý otec narkoman, matka samoživitelka před bankrotem, těhotná školačka; ze všeobecného zmaru se líhne i filmařská monotónnost. Stejná předvídatelnost platí rovněž pro metodu hrdinčina pátrání: pokašlávající trosku svého otce najde na skládce, někdejší třídní krásku ve striptýzovém baru.

Jako detektivka nabídnou Temné kouty nápovědu někde v polovině, coby filmová podívaná přinesou jen běžný a zběžný standard. Zmizelá je zkrátka natočená stokrát líp.

Bohužel režisér přejal typický obraz bezmoci, onen druh příběhu, který se hemží bezvýhradně ztracenci a zoufalci.