Komedie Těžký rok: je nekorektní, nebo cynická?
Nová „nekorektní komedie“Těžký rok od tvůrců hitu Nedotknutelní nabízí smích (i pláč) na okraji propasti. Kterou stranu si vyberete?
Nová francouzská komedie řadu diváků nejspíš nadchne, jiné ale možná znechutí. Je Těžký rok nekorektní a ostře promlouvající k dnešním kulturním válkám, nebo jen cynicky adoruje prospěchářství a zesměšňuje boj za klima? Těžký rok je distributorem označován za „nekorektní komedii“. Nekorektní nejspíš proto, že si utahuje z klimatických aktivistů i cynismu těch, kdo se jejich víru snaží zneužít pro svůj prospěch. Až na poněkud karikaturní podání oněch aktivistů nabízí vcelku zábavný divácký zážitek, který se ale s blížícím se koncem víc a víc rozplizne. A vzbuzuje i další otázky, na které film nedokáže odpovědět.
„Byl to těžký rok.“Tuto větu v různých obměnách pronesla v uplynulých letech a desetiletích v rámci svých novoročních televizních vystoupení většina francouzských prezidentů – a právě jejich sestřih nový film otevírá. Možná se tím film snaží sugerovat, že dnešní doba a její problémy či výhledy nejsou o nic tíživější než ty předchozí, snad aby naznačil, proč stojí za to se těm, kdo na tyto potíže dnes upozorňují, vysmát.
Těžké roky každopádně zažívají i hrdinové filmu, zejména ten hlavní – Albert. Albert pracuje v řadách letištního personálu a na letišti i přespává, to kvůli vysokým dluhům a nedostatku finančních prostředků. Ty shání, jak se dá, tedy různými vynalézavými i méně vynalézavými způsoby. Když se seznámí s podobným zkrachovancem, aspirujícím sebevrahem Brunem, proniknou do skupiny mladých klimatických aktivistů a zneužijí jejich dobrou vůli ke svému prospěchu. Albert se ale zamiluje do krásné vůdkyně skupiny označované přezdívkou Kaktus a ocitá se v klinči – bude schopen dál zneužívat její víru v záchranu světa?
KAKTUS, QUINOA A SIRÉNA
Režisérská dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano už má na kontě snímky Samba, Výjimeční či Dokud nás svatba nerozdělí a především film Nedotknutelní (2011). Ten se stal celoevropskou diváckou senzací díky příběhu nepravděpodobného přátelství mezi ochrnutým bohatým aristokratem a jeho černošským opatrovníkem. I v Těžkém roku staví režiséři humor na základě příběhu, který se pohybuje poněkud na hranici dobrého vkusu a svou „nekorektností“zdánlivě vychází vstříc těm, kdo dnešní dobu považují za korektní až příliš. A je nejspíš na mentálním nastavení jednotlivých diváků, zda budou tuto hranici považovat za překročenou, či ne.
Jistou část publika může v Těžkém roku poněkud pobouřit, že dívka Kaktus a její aktivistická skupina jsou ve filmu vykreslené s neskrývanou škodolibostí. Jde o skupinu idealisticky založených, převážně mladých lidí, kteří se oslovují bizarními přezdívkami Quinoa, Brambulka, Antilopa nebo Siréna, s vášní demonstrují za klima, proti automobilismu či konzumerismu, vypouštějí hospodářská zvířata z ohrad a připoutávají se ke mřížím světových bank.
Zvláště dívka Kaktus pak působí vyloženě jako karikatura, když s naléhavostí mluví o odporu ke konzumu a prázdnými frázemi horuje za záchranu planety a sociální spravedlnost, přičemž problémy svých bližních řeší objetím, vzývajíc minimalismus, žije v holobytě a celkově působí jaksi až příliš vyšinutě.
Bez okolků a empatie ale film shazuje i další členy skupiny, od vlezlé aktivistky Sirény, kterou dehonestuje jako Brunovu stíhačku, po muže Quinou, jehož aktivismus je jen cynickou cestou, jak získat dívku Kaktus jen pro sebe.
Slibný satirický osten filmu je oním karikováním záhy poněkud otupen a leckdy připomíná spíš pověstné láteření stárnoucích bílých mužů na mraky. Přičemž těmito muži jsou krom ústřední dvojice hrdinů i sami režiséři, kteří se chtějí ostře vyjádřit k současným problémům, zároveň jsou ale poněkud ustrnutí ve svém názorovém světě.
A tak se v úvodu konzumerismu vysmívají, když zábavně sledují bitky zákazníků na akci Black Friday – a ocitají se tak v podstatě na straně oněch aktivistů, které později nevybíravě zesměšňují. Představují dva hrdiny, kteří se cynicky obohacují na úkor těch druhých, zároveň je ale adorují a sympatizují s tím, jak obcházejí systém či jak se posmívají oněm aktivistům, kteří jsou přitom jejich jedinou záchrannou brzdou před pádem na úplné dno.
Ústřední hrdinové jsou dva sympatičtí loseři, ač jejich touha se obohatit na aktivismu jejich bližních a morální cynismus mohou být v průběhu filmu sympatické čím dál méně. Nakonec působí jen jako dva nihilističtí prospěcháři a „vychcánci“, což jim na diváckých sympatiích značně ubírá.
Těžký rok zpočátku působí téměř jako sociální drama a vcelku obsáhle se věnuje tématu dluhové pasti, do které spadlo hned několik hlavních postav. Peripetie dvojice hrdinů jsou zábavné a dialogy vtipné, přesto kombinace lehkého humoru s tíživými sociálními problémy hrdinů působí leckdy poněkud neobvykle a i v tomto směru film brousí na hraně.
Občas kvůli nedotaženému scénáři vyznívá příliš povrchně a jaksi neempaticky ke skutečným problémům postav. A nevěnuje se ani kardinálním otázkám, které divákům nutně musí vyvstat na mysli, tedy například jak vznikly všechny ty absurdně vysoké půjčky a dluhy hrdinů a proč nadále narůstají, když zjevně už není kde brát.
NEKOREKTNÍ, NEBO CYNICKÝ?
Dvouhodinový film má zároveň poněkud nevyrovnané tempo a může diváky mást i tím, že je celou dobu zavaluje spoustou vtipů na účet zmíněných aktivistů, samotný závěr je ale nečekaně, až absurdně smířlivý a na hlavu postavený. Místo satiry tu přichází bizarní smířlivá romantická scéna, která je v příkrém rozporu s tím, jak postavy jednaly dosud, s jejich zázemím i motivacemi.
Vysoké hodnocení filmu a nadšení části diváků nejspíš souvisí s onou proklamovanou „nekorektností“– tedy s pocitem, že film přiléhavě promlouvá k dnešku, k současným mezigeneračním rozporům. A k tomu, že jedna část společnosti má pocit, že mladí zbytečně šílí, a ta druhá se domnívá, že ti staří jsou vůči současným problémům až nepochopitelně laxní.
Těžký rok tyto dvě části společnosti nesmíří: tu angažovanější spíš vytočí a tu usedlejší ukolébá názorem, že se vlastně nic moc neděje a že snahám změnit svět, který se řítí k zániku, se můžeme spíš vysmát. Tento smích na okraji propasti pak i od tvůrců filmu působí podobně cynicky jako jeho dva ústřední hrdinové. Výsledkem je „feel good“komedie, která ale emoce a humor ždímá z dosti temných zákoutí a kritiku aktuálních společenských nešvarů nahrazuje šablonovitostí se spoustou klišé. A společenské příkopy spíš ještě hlouběji vykopává, než že by se je snažila zahrabat. Asi se u ní řada diváků pobaví a řadu jiných spíš uvede do ještě hlubší deprese z toho, kam se svět řítí.
Jistou část publika může v Těžkém roku poněkud pobouřit, že dívka Kaktus a její aktivistická skupina jsou ve filmu vykreslené s neskrývanou škodolibostí.