Čí pomníky dnes stavět (a bourat)?
Praha chce památník sovětské invaze 1968. Raději připomínejme dnešní agresivní politiku Kremlu.
Před několika týdny informovala starostka Prahy 1 o záměru vybudovat mezi starou a novou budovou Národního muzea „pomník obětem sovětské okupace“. Na schůzce, která se k tomuto záměru uskutečnila, nechyběl ani ministr kultury či ministryně obrany. Zvláště její přítomnost dává tušit, že nakonec nepůjde jen o pouhou připomínku okupace v srpnu 1968 a snahu „společně udělat něco dobrého pro hrdiny našich nejnovějších dějin“, jak pravila ve svém statusu na sociálních sítích starostka Terezie Radoměřská.
Ze schůzky vyplynulo, že jde o snahu zabránit ztrátě historické paměti. Už samo umístění zamýšleného pomníku mezi pietní místo upomínající na Jana Palacha a pamětní desku Alexandra Dubčeka (a jen několik desítek metrů od Českého rozhlasu, na němž jsou uvedena jména tamních obětí srpnové okupace) dává tušit, že připomínka roku 1968 není to, co by v centru Prahy právě chybělo. Skutečně tak akutně hrozí obětem srpnové invaze roku 1968 společenské zapomnění, nebo tu jde ještě o něco jiného, mnohem aktuálnějšího? A jak vlastně s pomníky ve veřejném prostoru zacházíme a o čem a o kom nejvíce vypovídají?
Každý pomník je v principu místo paměti, respektive její fixace. Má nás upozornit, abychom vzpomínali, pamatovali buď na konkrétní historickou událost, či na konkrétní osudy. Zároveň je ale pomník také místem „druhé paměti“– té z doby, kdy byl vztyčen. Vypovídá o těch, kteří jej zbudovali, a o jejich časech. A svým pojetím a výkladem nás vede k tomu, jak si máme to či ono pamatovat.
Pomníky jsou do velké míry formou kolonizace minulosti pro aktuální politické či národní zájmy a narativy. Není například náhoda, že první republika stavěla poměrně dost pomníků legionářům, ale převážně šlo o legionáře z francouzských či italských bojišť. Legionáři z Ruska ve veřejném prostoru tolik protežovaní nebyli, neboť jejich osud jak na bojišti, tak po návratu nebyl tak jednoznačný a bezproblémový. Navíc se těmito pomníky redemonstrativní publika deklarovala jako prozápadní spojenec.
PRYČ S KONĚVEM!
Typickou ukázkou sporu o pomník a jeho výklad je samozřejmě kauza odstranění pražské sochy sovětského maršála Koněva v kontextu aktuální ruské velmocenské politiky. Debata o odstranění sochy začala už před válkou na Ukrajině, ale zároveň po okupaci Krymu. Bezprostředním – a dnes už spíše opomíjeným – podnětem (či snad záminkou) bylo vandalství: pomník byl hanoben opakovaně. Samotná snaha o vyřešení problému odstraněním pomníku pak vyvolala vzrušenou debatu, do které se zapojila také ruská ambasáda, čeští komunisté, Jiří Ovčáček a další političtí hráči.
Mnohem podstatnější pro pochopení sporu jsou však odlišnosti v interpretaci samotného pomníku, které se projevily i mezi relevantními odborníky a debatéry. Jedni v pomníku viděli paměťový znak odkazující přímo ke Koněvovi jako takovému, a proto plédovali za jeho sejmutí. Argumentovali maršálovou loajalitou ke Stalinovi, podílem na potlačení maďarské revolty v roce 1956 atd.
Druhá skupina v pomníku viděla znak odkazující k době jeho vzniku, vnímali jej tedy jako připomínku faktu, že jsme v této zemi před rokem 1989 stavěli pomníky také takovým lidem, jako byl Koněv. Nemluvili tedy primárně o „vinách“konkrétní osobnosti, ale o době a lidech, kteří pomník zbudovali. Jedni tedy hovořili o pomníku jako o symbolu normalizace, o symbolu domácím, druzí se upínali k současnému hodnocení a výkladu konkrétních politických činů maršála Koněva, tedy mluvili o symbolu sovětském. To vše zabalené ve vypjaté veřejné polemice. Není tedy divu, že vzájemné pochopení nastat nemohlo.
Nejde teď ani tak o to, zda a kdy měl být Koněvův pomník odstraněn, nýbrž právě o roli pomníku ve veřejném prostoru. Může být vnímán čistě jako vzpomínka na konkrétního člověka a jeho činy, nebo je také vzpomínkou, lépe snad připomínkou, nebo dokonce varováním, že i takoví jsme byli? Veřejnost samozřejmě mnohem snáze přijme odsudek minulosti než její kritickou reflexi. Ale i k té může dobře vymyšlený pomník sloužit.
Stačí se ostatně podívat na pomník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli, který je od devadesátých let minulého století doplněn konstatováním, že Nejedlý „rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“. To nemá být vyrovnání se s minulostí, nýbrž výzva ke kritickému myšlení.
Výmluvným příkladem, jak jednotlivé režimy a politické reprezentace skrze pomníky, pamětní desky a podobná místa paměti ve veřejném prostoru deklarují své aktuální politické a společenské ambice, je osud pomníků Tomáše Garrigua Masaryka. Jedna z jeho prvních monumentálních soch byla vztyčena ještě za života, v roce 1926 v Hradci Králo
vé. Prezidentova figura od Otty Gutfreunda putovala v roce 1940 do depozitáře, v roce 1946 se z něj na sokl vrátila a v roce 1953 šla opět dolů.
Kopie pomníku byla znovu odhalena v říjnu 1990. Prezident Václav Havel při jejím představení zdůraznil, že je to po dlouhých desetiletích poprvé, kdy si lze připomínat výročí vzniku státu „v atmosféře svobody“. Následně zmínil pojmy, které pro něj byly s první republikou spojeny: demokracie, politická pluralita, slušnost, mravnost jako základ politiky, tolerance a porozumění. Není asi třeba jeho slova nějak obsáhle problematizovat poukazováním na dobovou politickou realitu první republiky a domýšlet se motivů takové adorace. Havel zcela v duchu stále ještě revoluční doby zkrátka využil pomník symbolu první republiky k deklarování toho, co pro politický provoz vznikajícího postkomunistického státu aktuálně považoval za podstatné.
S pomníky je logicky spojeno také téma zapomínání a mizení paměti. A nemusí jít hned o to, že nemá-li nějaká historická událost nebo osoba pomník, zapomene se na ně. Stát se to může i těm, které pomník mají. Není výjimkou, že kdysi slavný, významný nebo diskutovaný pomník po letech už nebudí žádné emoce. V aktuální paměti máme vždy spíše emočně vyhrocené spory – o mariánský sloup na Staroměstském náměstí, o zmíněného Koněva atd. Ale pomník císaři Františku I., stojící dodnes na Smetanově nábřeží v Praze, žádnou emoci již nebudí. Nebylo tomu tak ale vždy.
Základní kámen pomníku nazvaného také Hold českých stavů byl položen v roce 1845, dokončen a odhalen byl ale až po revolučních událostech v roce 1850. Na vrcholu stojí jezdecká socha císaře, okolo něj postavy představující mír a hojnost, ale také vědu, umění, průmysl, obchod, orbu a hornictví a dále sochy symbolizující české kraje a Prahu. Pomník odhalený na počátku znovunastolení absolutismu samozřejmě vzbudil odpor u českých vlastenců a Karel Havlíček Borovský jej vystihl epigramem „Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba“.
Po vzniku republiky byla socha Františka I. nejprve zahalena plátnem, aby neprovokovala k demolici, a následně odstraněna, což samozřejmě souviselo s politickou aktualizací nového státu, který i takto transparentně ve veřejném prostoru projevoval svou politiku „odrakouštění“. Stejně dopadl maršál Radecký na Malostranském náměstí a další „rakouské“pomníky.
V roce 2003 byla kopie jezdecké sochy Františka I. z popudu Prahy 1 vrácena na místo s argumentem, že je čas skončit s ideologickými pohledy na historické památky. Návrat sochy absolutistického monarchy už ale nevybudil žádnou reakci. Spíše než o nějaký neideologický přístup k minulosti šlo o prostý nezájem – dvě staletí jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby se na někdejší spory i kontexty zapomnělo. U pomníků vracejících do prostoru modernější dějiny je to samozřejmě jiné, tam často jde o vyložený festival ideologických pohledů.
UŘÍZNUTÝ KARLŠTEJN
Pomníkem se přitom ale nemusí rozumět nutně jen umělecké dílo zamýšlené od počátku právě jako ona fixace paměti ve veřejném prostoru. Pomníkem svého druhu, a dokonce k problematizování minulosti a kritickému myšlení o ní vybízejícím, se může stát i jiný artefakt. V roce 2017 například tehdejší student architektury na VUT v Brně Ondřej Bělica odřezal kus prvorepublikového řopíku u obce Vratěnín na Znojemsku. Uříznutý roh opevnění pak ponechal v místě jeho dopadu, čímž historickou stavbu opevnění povýšil na sochařský objekt, kterým upoutal pozornost k jednomu momentu novodobé historie a podnítil debatu o něm.
Nicméně záměr se poněkud minul účelem, protože vybudil především obranářskou reakci těch, kteří nefunkční a starý řopík považují za nedotknutelný právě jako symbol obrany první republiky. Je tedy takový čin umělecké dílo, nebo vandalismus? Prospěje myšlení o historii pietní uchovávání každého dobového artefaktu, každé památky v originálním stavu, nebo je přínosnější umělecká, třeba i brutální intervence, která debatu podnítí, oživí?
A nemá vlastně dobré umělecké dílo ve veřejném prostoru vždy projevit schopnost jistého vyrušení, vychýlení, provokace? Bělica byl nakonec místo relevantní debaty napadán především jako ten, kdo se dopustil skutku srovnatelného snad jen s „uříznutím karlštejnské věže“.
Emoce opět převážila nad odstupem a myšlenkou. Ukázala ale jedno – mnohem více než o hledání a odhalování idejí stojících v základu té které epochy či ideologie, kterou pomníkem zpřítomňujeme, nám ve veřejném připomínání jde spíše o emoci, skanzen a jakési předem určené fixování toho, jak máme tu kterou epochu či postavu „správně“vnímat. Pokud na tom nepanuje společenská shoda, půjde vždy nutně o výklad té skupiny, která bude s to svůj pohled aktuálně prosadit a ukřičet, aby jednou byl umlčen a zapomenut stejně jako odpor vlastenců proti soše Františka I.
A CO DNEŠNÍ HRDINOVÉ?
Ale zpět k onomu záměru postavit pomník obětem okupace roku 1968. Kdyby takový pomník skutečně vznikl, jak bude ony oběti připomínat? Jako anonymní dav? Nebo jim dá jména a příběhy? Nebo půjde o jakýsi paušální odsudek tehdejší sovětské imperiální politiky v rámci východního bloku? Má ten pomník vrátit osudy, jména a tváře konkrétním lidem, nebo spíše říct v rámci aktuální politické argumentace, že Moskva je ve svém vztahu k okolním státům stále stejně dobyvačná?
Kdyby mělo jít o to druhé, je třeba zdůraznit, že vnímat invazi roku 1968 čistě jako dílo Kremlu není historicky přesné. Zásadní podíl na rozhodnutí o vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy měly také tehdejší komunistické Polsko nebo NDR. Nešlo jen a čistě o vůli Brežněva a jeho politbyra. Budeme tímto pomníkem připomínat také tento fakt?
Kdyby byl pomník míněn jako politická aktualizace, nebyla by ale namístě také větší politická odvaha? Ano, vztyčme v Praze pomník obětem ruské invaze, ale té současné. Pomník hrdinným bojovníkům z dnešní ukrajinské fronty i statečným civilistům a jejich obětem, které přinášejí také za našli svobodu. Pokud se nebojíme společenské debaty, která kolem takového záměru bezesporu vznikne, řekneme tím o nás a našem dnešním postoji mnohem více než pomrkáváním k dnešku skrze řeči o obětech roku 1968.