Oběti, o nichž zákon mlčí
Zákony nehledí na všechny oběti předsudečného násilí stejně. Některé přímo zmiňují, jiné ne.
Legislativa ani soudní praxe v Česku nezohledňují řadu důvodů předsudečného násilí. Trestní zákoník explicitně zmiňuje národnost, rasu, etnikum, politické přesvědčení a vyznání. Motivem k útokům ale často bývá také sexuální orientace, genderová identita, zdravotní postižení nebo například pohlaví. Neziskové organizace pomáhající obětem nenávisti na tuto nejednotnost upozorňují a usilují o změnu.
V roce 2021 napadli v centru Prahy dva muži skupinu tří přátel, z nichž dva byli partneři a drželi se za ruce. Pachatelé na ně křičeli homofobní urážky a nadávali jim do „buzerantů“. Poté je napadli i fyzicky, bili je pěstí, kopali do obličeje, hlavy i hrudníku.
Policie navrhla potrestat oba muže za výtržnictví s tím, že by měl soud přihlédnout k nenávistnému motivu. Proces ještě neskončil, obžaloba ale skutečnost, že byl za útokem homofobní motiv, nezohlednila. Soudce navíc odmítl přiznat poškozeným postavení zvlášť zranitelných obětí, které by jim umožnilo například vypovídat odděleně a nepotkat se u soudu s pachatelem.
Jiný případ se odehrál v roce 2019 během festivalu Prague Pride. Pachatel se skupinou dalších pěti lidí zapálil duhovou vlajku a střílel pyrotechniku směrem k účastníkům festivalu. Už dříve byl odsouzen za násilnou trestnou činnost spojenou s projevy ultrapravicového extremismu.
Policie obecně konstatovala, že byl čin motivován nenávistí k LGBT komunitě, ale nekvalifikovala to jako přitěžující okolnost. Podobně postupoval i státní zástupce, který podal obžalobu pro trestný čin výtržnictví, v níž ho sice označil za akt „nenávisti, pohrdání a zastrašení vůči LGBT komunitě“, ale nezmínil to jako přitěžující okolnost.
Soud nenávistnou pohnutku nezohlednil vůbec, v rozsudku, který muže zprostil viny pro nedostatek důkazů, pouze zmínil, že „pohnutkou k takovému jednání je vyjádření určitého světonázoru formovaného subkulturou radikálních fotbalových fanoušků“.
ZÁKON PAMATUJE JEN NA NĚKTERÉ MENŠINY
Na oba případy – a řadu dalších – upozorňuje nevládní organizace In Iustitia, která jejich obětem pomáhá.
„Setkáváme se s tím, že se předsudečné útoky nevyšetřují jako trestné činy s předsudečnou pohnutkou, což je principiálně špatně,“řekla ředitelka organizace, právnička Klára Kalibová.
„To znamená, že když vás někdo napadne, protože jste politička, tak máte větší ochranu než někdo, koho napadli kvůli tomu, že je žena, lesba nebo třeba na vozíku, přestože jde o vrozené charakteristiky na rozdíl třeba právě od toho politického přesvědčení,“vysvětlila Kalibová.
Ublížit někomu proto, že je nevidomý nebo se mu líbí člověk stejného pohlaví, je podle současného znění méně závažné než mu ublížit kvůli jeho politickému přesvědčení.
„Na právní úrovni to znamená, že tresty za danou činnost jsou v té základní výměře zhruba o třetinu nižší oproti té, kterou by dostali podle kvalifikované skutkové podstaty,“shrnuje Kalibová.
Konkrétně u ublížení na zdraví by tak pachatel mohl jít do vězení na půl roku až tři roky, pokud by důvodem bylo zdravotní postižení oběti. Kdyby se ale terčem útoku stala kvůli politickému přesvědčení nebo náboženství, hrozil by pachateli jeden rok až pět let za mřížemi.
„Například u homofobních útoků se ta pohnutka prostě nezohlední, takže trestní sazba je potom nižší, než kdyby zákon tuto pohnutku uznával,“popisuje Kalibová.
O nápravu usiluje kampaň Chyba v zákoně. Ta navrhuje dvě varianty, jak trestní zákoník změnit. První možnost je zavést univerzální předsudečnou pohnutku do obecné části trestního zákoníku, která už dnes shrnuje přitěžující okolnosti – ty nenávistné vypočítává, ale ne všechny.
Druhou variantou by mohlo být rozšíření výčtu chráněných skupin u trestných činů, kde už nyní uvedené jsou – například u vraždy nebo ublížení na zdraví. I tam dnes chybí zmínka o zdravotním postižení, sexuální orientaci, genderové identitě, pohlaví nebo věku.
In Iustitia o změně právní úpravy opakovaně jednala s politiky, zatím však marně. „Ministerstvo spravedlnosti je v tom extrémně liknavé. Slíbilo se touto tematikou zabývat před deseti měsíci a od té doby se to nikam neposunulo,“kritizuje rezort Pavla Blažka (ODS) Kalibová, která podle svých slov osobně jednala s ministrem i jeho náměstky. Nečinnost si vysvětluje tím, že úřadu se do změn nechce.
„Dříve jsem si to vysvětlovala nevědomostí, ale teď už ryzí nevolí, protože jak předseda vlády, ministr spravedlnosti, ministr vnitra, předsedové stran pětikoalice i členové vlády jsou o potřebě zákoník změnit informováni,“dodala právnička.
ÚŘAD ČEKÁ NA ANALÝZU
„Probíhají jednání v rámci koalice a jedním z výsledků těchto jednání je i požadavek na zpracování analýzy od Nejvyššího státního zastupitelství, která je nyní připravována,“řekl Deníku N mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Řepka.
„Co se týče požadavku samého, považujeme za potřebné mít dostatečně zmapovanou praxi – za tímto účelem si ministerstvo vyžádalo zaslání analýzy,“dodal mluvčí.
U rozšíření trestněprávního postihu za trestné činy z nenávisti je podle Řepky nezbytné získat předem politickou podporu, protože představuje pro značnou část politického spektra „poměrně citlivou otázku“.
Kalibová ale upozorňuje, že zadání analýzy naráží na to, že o nechráněných skupinách neexistují žádná data. Může tedy vycházet ze zahraničních výzkumů nebo z českých, které prováděly neziskové organizace či ombudsman.
„Když se podíváme na všechny skupiny, které by měly být chráněné, tak jde o sexuální orientaci, pohlaví, zdravotní postižení i věk. Domnívám se, že by bylo možné najít shodu,“myslí si.
Experti pokládají praxi soudů za špatný signál pro oběti. „Poškozeným říká, že jde o obyčejný trestný čin, což není pravda. Zaznívaly tam třeba verbální narážky na to, kým jsou, a u těch lidí se často rozvíjí psychické problémy. Oni svou identitu nemohou maskovat a není ani spravedlivé to po komkoliv požadovat. To by jim přinášelo další obtíže a posilovalo nerovnost,“vysvětlila Kalibová.
Z výzkumu Být LGBTQ V Česku 2022, na kterém se podílel Národní ústav duševního zdraví a spolek Queer Geography, vyplývá, že 18 procent dotazovaných lidí, kteří se identifikují jako LGBTQ, má v posledních pěti letech zkušenost s vyhrožováním nebo přímo fyzickým nebo sexuálním napadením. S obtěžováním se za stejnou dobu setkalo 51 procent dotazovaných. Ve většině případů se respondenti domnívali, že důvodem byla právě jejich sexuální orientace nebo genderová identita.
„Vraceli jsme se se známými z festivalu Prague Pride. Čekali jsme na příjezd metra, když kolem nás prošel asi padesátiletý muž. Spatřil nás a řekl: ‚Hele, tady jsou další! Co čumíš? Měli by vás zavřít do koncentráků a poslat do plynu. Buzeranty a vás všechny!‘ Pak zmizel do metra,“svěřil se výzkumníkům třicetiletý respondent se svojí zkušeností.
Z šetření Postiženi násilím, které prováděla In Iustitia mezi zdravotně postiženými, vyplynulo, že se s předsudečným násilím setkalo 58 procent dotázaných. Nejčastěji šlo o verbální útoky. S fyzickým napadením má zkušenost 35 procent a se sexuálním 27 procent lidí s hendikepem.
„Když jsem žila se svým bývalým manželem, byla jsem těhotná. On nepracoval, bral mi invalidní důchod. Bil mě přes hlavu, ačkoliv věděl, že jsem po těžkém úrazu hlavy a po operaci mozku. Kopal do mě, nadával mi a ponižoval mě. Když se nám narodila dcera, bylo to i nadále – ponižování, kopání, mlácení. Bohužel dcera zemřela na syndrom náhlého úmrtí kojence ve třech měsících. Místo pomoci opět nadávky, bití a ponižování a během půl roku si našel jinou ženu a podal žádost o rozvod. Ano, bylo to kvůli zdravotnímu postižení,“svěřila se v dotazníku žena.
„Jistý člověk požaduje veřejně na internetu smrt autistům. Zaměřené přímo na mě byly osobní útoky, ať ‚držím hubu o svém postižení,‘“svěřil se další respondent.
Nevládní organizace ale poukazují na to, že terčem nenávistných útoků jsou v poslední době ve zvýšené míře také ženy, například političky. Změna zákona by to podle nich mohla napravit.
Když vás někdo napadne, protože jste politička, tak máte větší ochranu než někdo, koho napadli kvůli tomu, že je žena, lesba nebo třeba na vozíku.
Klára Kalibová ředitelka In Iustitia
Zahraniční odbor jsem zdědil, když to řeknu diplomaticky, vyprázdněný, popisuje jeho šéf Jaroslav Zajíček. V rozhovoru vysvětluje, zda se ho dotýkaly personální boje na Hradě, proč se prezident zapojil do debaty o euru či nárocích Lichtenštejnů v Česku nebo jak vznikají Pavlovy projevy.
Před příchodem na Hrad jste pracoval na ministerstvu zahraničí, byl jste jedním z velvyslanců v našem zastoupení při EU v Bruselu, dokonce v době předsednictví. Jak moc se vaše stávající práce liší?
Mně to dochází v podstatě až teď, abych se přiznal. Na ministerstvu zahraničí jsem byl dvacet pět let (Zajíček se může na MZV opět vrátit, pozn. red.), navíc jsem byl v posledních letech v Bruselu, který je světem sám pro sebe. Zhruba rok dopředu víte, co se bude dít.
Tady sice nejednáme se zástupci europarlamentu ve čtyři hodiny ráno, ale musíme permanentně vědět o tom, co se děje ve světě, dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Nic nám nesmí utéct. Tady jednáme se všemi, ať už je tématem zemětřesení v nějaké zemi, nebo je někdo zvolen, či se rozhodujete o tom, koho přijmout a kam jet. Takže je to mnohem komplexnější, musíte být neustále ve střehu. Není vlastně možné si odpočinout, to je hlavní rozdíl. Jinak kostra mého týmu je tvořena bývalými lidmi z ministerstva zahraničí nebo ze státní správy, takže si tuto součinnost přenášíme i do nového působení.
Nebylo pro vás zarážející, jak moc je Hrad personálně vyprázdněný? Řešil jste tento problém i ve svém odboru?
Samozřejmě jsem řešil i tohle. Chovám úctu ke svému předchůdci Rudolfu Jindrákovi, kterého považuji za velmi schopného diplomata. Je pravda, že jsem odbor zdědil, když to řeknu diplomaticky, vyprázdněný. To znamená, že jsme tým museli v podstatě budovat od nuly, což nebylo úplně ideální, protože pan prezident do toho „vlítnul“a my jsme museli na začátku dělat hodně muziky v pár lidech. Během půl roku se to podařilo stabilizovat a dokázali jsme zde vybudovat dobrý tým, který funguje.
Jak byste tedy v pár větách shrnul, v jakém stavu jste odbor přebíral?
Když jsem nastoupil, už tady nebyl ani pan někdejší ředitel Rudolf Jindrák, nebyl tady ani jeho zástupce. Byli tady pouze tři analytici, přičemž u jednoho bylo zřejmé, že za pár měsíců odjede pryč, a se dvěma dalšími jsme se po dohodě rozešli.
Takže tým, který nyní máte na Hradě, je kompletně nový?
Ano, personálně je to tady v podstatě komplet nové.
Našel jste po svém příchodu na Hrad nějaké věci, dokumenty, listiny, ve kterých by exprezident Zeman pověřil Martina Nejedlého, aby Česko zastupoval?
Nevím o tom.
Jak vznikají prezidentovy projevy? Podílí se na nich vnitřní a zahraniční odbor, poradci?
To je hodně interní kuchyně, kterou nechci poodhalovat. Chci říct, že „vlastnictví“je rozhodně na straně pana prezidenta. Když se připravujeme, musíme vždy odlišit, zda to je na konferenci, na akademickou půdu, nebo přímo k lidem.
Jako zahraniční odbor si s prezidentem na začátku vždy sedneme a řekneme si, co by tam mělo být. On nějak naformuluje poselství, pak se s tím textem nějakým způsobem pracuje a závěrečné pero je opět jeho.
Projevy jsou jedna věc, druhá věc jsou pak věci, které on dokáže dávat spatra, to je jeho silná stránka. Na některé projevy mu stačí jenom body, kterých se chce držet, a pak to dokáže říct velmi důvěryhodně.
Interní kuchyni nechám ještě lehce přikrytou, jenom řeknu, že na začátku i na konci je poměrně jasné, co prezident chce.
Je pravda, že jsem odbor zdědil, když to řeknu diplomaticky, vyprázdněný.
Proč v novoročním projevu nebyla přímo zmíněná Ukrajina, která je pro prezidenta dlouhodobě důležitým tématem? Mluvil tam o válečných konfliktech, ale ruskou válku na Ukrajině přímo nejmenoval.
Když to tam chcete najít, najdete to tam. Panu prezidentovi začalo být naopak vytýkáno, že o Ukrajině mluví úplně pokaždé, což je pravda. On neustále burcuje proti tomu, abychom upadli do letargie. Z celé řady důvodů, které mohou mít dopady i na bezpečnost Česka. Ty myšlenky tam byly, jenom to nebylo zcela explicitní.
Bylo tam ale zároveň jen nějaké penzum, které se do toho projevu mohlo vejít. Věřte, že příležitost pro to bude už v nejbližší době, kdy bude druhé nešťastné výročí (velkého ruského vpádu na Ukrajinu, pozn. red.). Tam ten apel zazní intenzivně. Novoroční projev byl hodně směřován domů.
Vychází rozhodování v zahraniční politice hlavně z prezidentových plánů, nebo dá dost i na vás? Chce si zahraniční politiku řídit sám?
On má svoji hlavu. My jsme tady od toho, abychom mu nabízeli možnosti řešení a pak je odpracovali. To je moje role. Máme samozřejmě poradce, pokud svým dotazem směřujete tam. S touto nyní bez Karla Schwarzenberga bohužel už jen pěticí lidí, kteří mají nadhled a zkušenosti, pracuji průběžně. Scházíme se, občas i s prezidentem, občas bez něj. Já s nimi věci průběžně konzultuji. Na to odpracování jako takové je Odbor zahraniční, ale rozhodnutí je na prezidentovi.
Jak často se prezidentův poradní tým pro zahraniční politiku schází?
Debata probíhá napřímo, neformálně, hodně ad hoc. Kdyby byla cesta do nějakého zahraničního regionu a mezi poradci byly osoby, které třeba mají k tomu regionu bližší vztah, můžeme jednat jen s nimi. Dohromady se setkáváme jednou za pár měsíců, je to spíše o tom, říct si témata a rozebrat je víc do hloubky. Já od nich přijímám podněty, protože mají nadhled. Jsou to neplacené funkce, dělají to spíše jako poslání.
MUSÍM VĚDĚT, CO KOLÁŘ RADÍ Nabízí se otázka na nejviditelnějšího z prezidentových poradců, „přítele po boku“Petra Koláře. Jak vnímáte jeho roli v zahraniční politice Hradu? Prezident se s ním vídá hodně často a není tajemstvím, že na něj dost dá.
Já se s Petrem Kolářem znám pětadvacet let. Když probíhá něja
ká komunikace, vím o ní. Máme domluvu, že si neděláme nic za zády. Já ho celou dobu řeším jako jednoho z těch pěti, neřeším nějaké jeho smluvní vztahy, je to zahraničněpolitický expert, který dává rady. Že se známe poměrně dlouho, je i pro mě výhoda. Je důležité, abych vždy věděl o tom, když něco panu prezidentovi radí. A to se děje.
Petr Kolář ale nakonec nebude mít bezpečnostní prověrku. Jak to řešíte, když se řeší věci v režimu utajení?
Nejsem si vědom jediné situace, kdy bychom se bavili o věcech, na které někdo potřebuje bezpečnostní prověrku.
Do debat o velvyslancích se nezapojuje?
Do toho se Petr Kolář, pokud vím, skutečně nezapojuje.
Jak moc Petr Kolář obecně mluví do prezidentova rozhodování ohledně zahraniční politiky?
O tom, co případně Petr Kolář sděluje panu prezidentovi, od něj vím, a pokud to funguje takto, nemám s tím jediný problém. S Petrem komunikujeme průběžně.
Zůstává členem týmu poradců, byť už nebude mít symbolickou odměnu tisíc korun a Hrad mu nepožádá o prověrku, kterou chtěl?
Ano, zůstává, stává se nehonorovaným členem týmu zahraničněpolitických expertů.
Kdo je nyní šéfem hradních poradců po Tomáši Richterovi, který skončil na sklonku roku?
Tam měly být nyní jakési dva „trychtýře“, šéf odboru vnitřní politiky Tomáš Lebeda bude koordinovat práci domácích poradců a já bych měl být tím „trychtýřem“pro zahraničněpolitické experty.
V září se prezident na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku setkal s lichtenštejnským dědičným princem Aloisem a následně mluvil o mimosoudní dohodě s Lichtenštejny. Tam přitom běží soudní procesy a spor je v gesci vlády. Proč k tomu setkání došlo? Čí to byl nápad?
Žádost o schůzku na okraj Valného shromáždění byla ze strany Lichtenštejnska. Byl tam dlouhý seznam lidí, se kterými by se prezident mohl setkat. My jsme to samozřejmě konzultovali s ministerstvem zahraničí a vyplynulo z toho, že k té schůzce došlo. Pan prezident si vyposlechl názory a pohledy. V tuto chvíli je ta kauza z pohledu Kanceláře prezidenta republiky uzavřená s tím, že lichtenštejnské straně bylo sděleno, že to není kompetence prezidenta. Ale setkat se s ním a vyslechnout ho, to se v podstatě nedá odmítnout. Bylo to konzultováno i s ministerstvem zahraničí.
Jak vycházíte v rámci zahraničního odboru s kancléřkou Janou Vohralíkovou?
Mám s paní kancléřkou velmi korektní vztahy. Komunikovali jsme spolu od začátku, už když jsem sem nastupoval. Já jsem ji samozřejmě neznal, ale za sebe mohu říct, že tady mám klid na práci. Z její strany mi byla dána důvěra a v rámci tohoto mantinelu funguji. Vídáme se v zásadě každý den, v rámci ranních porad a rutin.
Na Hradě probíhaly určité personální boje, v jejichž rámci někteří pracovníci odešli, třeba bývalá mluvčí Markéta Řeháková nebo šéfka prezidentova kabinetu Linda Jozwiak Kopecká. Týkalo se vás to nějak osobně, vnímal jste to?
Mě se to týkalo jen nepřímo. To, že si věci sedaly, je logická věc. Já jsem v tomto ohledu s paní kancléřkou nikdy žádný problém neměl.
Co je pro Petra Pavla hlavním cílem zahraniční politiky – jak chce, aby byla jeho zahraniční politika vnímána?
S panem prezidentem se naprosto ztotožňujeme v představě, jak by zahraniční politika měla vypadat, mimo jiné i proto jsem tuto funkci vzal. Je důležité, aby zahraniční politika byla z prezidentova pohledu srozumitelná a sebevědomá, ale zároveň pragmatická. To znamená, aby konkrétním způsobem hájila zájmy Česka. Zároveň musí být jednotná, to je klíčový předpoklad pro to, aby to fungovalo. Zásadní je hodnotové ukotvení: jsme nedílnou součástí EU a NATO a v jejich rámci chceme hrát nejvyšší možnou ligu.
Miloš Zeman i jeho okolí dlouhou dobu prosazovali politiku obrácenou na Čínu a Rusko. Zároveň kladli důraz na ekonomickou diplomacii. V čem se zahraniční politika Hradu změnila?
Snažím se neohlížet. Zahraniční politika by neměla být negací nebo vymezováním se, měla by odpovídat tomu, jak prezident cítí postavení této země. Měli bychom si jasně říct, že jsme součástí západního hodnotového okruhu. Nejsme most mezi Východem a Západem, jsme součást Západu. Naši partneři musí vědět, kam patříme, to je základ.
Řekl jste, že zahraniční politika musí být jednotná. Jak moc se s vládou koordinujete?
Prezident to opravdu cítí tak, že jednota není jen klišé, ale podmínka pro to, abychom byli jako Česko důvěryhodní. Pokud chceme hrát významnější roli, nemohou naši představitelé říkat jednou A a jednou B. Přestože na různé oblasti mohou mít odlišné pohledy a názory, klíčové je, aby se scházeli a vyříkávali si to. Prezident se pravidelně setkává s premiérem, byl jsem i u schůzky k zahraničněpolitickým otázkám nejen s premiérem Petrem Fialou, ale zároveň i s expremiérem Andrejem Babišem. Klíčová je vůle hráčů se bavit. Řekl bych, že v tom je posun značný. Zažil jsem pohledem zvnějšku, že různí představitelé této země říkali různé věci, což pak nepůsobilo důvěryhodně. Teď to ale po setkání nejvyšších představitelů této země působí tak, že je jejich pohled v podstatě velmi podobný.
PREZIDENT MÁ SVÉ NÁZORY I nyní tu při pohledu zvenčí vždy shoda není. Například po útoku Hamásu na Izrael premiér vystoupil s tím, že by bylo vhodné přesunout naši ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Sněmovna pak velkou většinou přijala usnesení, že by se to mělo stát „ve vhodném okamžiku“. Prezident se ale proti tomu vymezil s tím, že debata o přesunu ambasády není namístě. Přesun velvyslanectví je přitom v gesci ministerstva zahraničí, tedy vlády.
V té chvíli nebyl úplně čas na koordinaci. Když jsem říkal, že do toho vstupují jednotliví hráči s různými pozicemi, tak přesně to se stalo. Prezident má poměrně jasný názor a mohu vás ubezpečit, že na následující schůzce ústavních činitelů jsme si řekli, že v tuto chvíli přesun ambasády není na stole. Formulace „ve vhodnou dobu“je korektní. Nyní vhodná doba není.
Nemůžete čekat, že to bude jednotný postoj, prezident má své názory. Pro mě je důležitá právě ta výměna pohledů – že jsme se sešli u stolu a řekli jsme si to s tímto závěrem.
Dalším příkladem určitého sporu je diskuze o novém velvyslanci v Moskvě. My tam sice stále ještě ambasadora máme, ale ten je již víc než rok v Česku a do Ruska se už vrátit nemá. Zatímco premiér i ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) jasně řekli, že nového velvyslance chtějí, podle prezidenta to nyní, v době války, vhodné není. Pak se k tomu na Hradě konala schůzka, po níž Petr Pavel řekl, že nového velvyslance budeme mít „v dlouhodobějším horizontu a je potřeba na tom ještě pracovat“. Hned vzápětí ale vystoupil premiér s tím, že je třeba brát ohled i na to, že naprostá většina našich spojenců v Moskvě velvyslance má.
Myslím, že ty formulace ze strany pana prezidenta byly velmi pečlivě zvolené a stále platí. Teď není spor o to, zda máme mít velvyslance, to prezident nezpochybňuje. Otázkou je načasování. Není to nic, co by mě
Je důležité, aby zahraniční politika byla z prezidentova pohledu srozumitelná a sebevědomá, ale zároveň pragmatická. To znamená, aby konkrétním způsobem hájila zájmy Česka.
lo být zítra, ten horizont je dlouhodobější. Vnímáme velvyslance nejrůznějších zemí včetně evropských. Na druhé straně ale není úplně standardní mít velvyslance v zemi, která vede agresivní válku. Debata mezi klíčovými hráči průběžně probíhá.
Jakým způsobem se prezident staví ke jmenování velvyslanců? Jeho předchůdce Miloš Zeman prosadil do čela ambasád některé své lidi. Respektuje standardní postup, že jména navrhuje vláda a on s nimi pouze případně nemusí souhlasit?
Existuje mezinárodní diplomatická praxe výběru, tu ctíme. Je to o průběžné komunikaci vlády, ministra zahraničí a prezidenta. Probíhá to standardním způsobem.
Prezident svým novoročním projevem rozvířil debatu o přijetí eura. Předpokládáme, že vy jste se na této části projevu podílel. Proč jste zvolili toto téma?
Součástí projevu bylo, že se prezident nebude bát nastolovat témata. Myslím, že to je jeho role. Sám přiznává, že exekutivní roli v tomto nemá, ale mně to zapadá do širšího kontextu. Chceme hrát první ligu a z tohoto pohledu je členství v eurozóně jedním z dalších klíčů, jak být u stolu, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. Nemuset s nadsázkou chodit za dveře v momentě, kdy bude jednat dvacet zemí, do nichž míří více než dvě třetiny našeho exportu a na nichž jsme v podstatě závislí.
S eurem vzroste kvalita ukotvení do jádra Evropy, kam patříme. Já na to soukromě mám poměrně silný názor, vždy ale uvádím jenom jeden důvod: Ti, kteří euro mají, jsou s ním spokojeni. Nespokojeni jsou s ním pouze ti, kdo ho nemají.
V projevu v belgických Bruggách loni v říjnu vstoupil prezident do jiné debaty, konkrétně o rozhodovacích procesech v EU. Řekl, že v domácí diskuzi by se měl objevit i návrh na zvážení přechodu na hlasování kvalifikovanou většinou v některých oblastech. Premiér Fiala přitom dlouhodobě upozorňuje, že pro Česko je právo veta důležité. Proč Petr Pavel toto téma, ve kterém se zřejmě rozchází s největší vládní stranou ODS, vnesl do debaty?
Jsme u stejného bodu – nastolení toho tématu. Naší zahraničněpolitickou prioritou je rozšíření EU. Měli bychom se proto snažit nalézt takové kroky, které usnadní tuto prioritu realizovat. Takto se totiž dostáváte do situace, kdy jedna členská země drží v šachu celý zbytek, co se týče podpory Ukrajiny, a tyto dvě věci spolu souvisí. Už dvacet let tvrdím, že v Unii nemůžete říkat pouze ne, ne. Musíte říkat ano, ale…
Tato debata už běží, i Evropská rada si v závěrech schválila, že procesy rozšíření a reformy EU mají běžet paralelně. Pojďme se pobavit o tom, v jakých oblastech má smysl to udělat, tak aby Evropa byla dostatečně akční a aktivní. Je potřeba se zamyslet, jakými kroky lze Evropu zefektivnit.
POLITIKA JEDNÉ ČÍNY A TCHAJ-WAN Petr Pavel ještě před svou inaugurací řekl, že „padla zmínka o setkání s tchajwanskou prezidentkou“. Je možné setkání s oficiální představitelkou nebo oficiálním představitelem Tchaj-wanu?
Žádná prezidentova cesta do tohoto regionu není plánována. Můžeme si samozřejmě opakovat, jakou máme politiku jedné Číny a že je důležité mít směrem k Číně otevřené kanály a zároveň budovat vztahy s Tchaj-wanem. Tam existuje celá řada konkrétních projektů, například čipy, podpora Ukrajiny, to vše z prezidentova pohledu běží.
Poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar byl loni v listopadu v Číně a mluvil o tom, že je třeba znovu otevřít komunikaci. Má Hrad ve vztahu k Číně a Tchaj-wanu stejnou politiku jako vláda?
Platí samozřejmě bezpečnostní strategie, která vnímá Čínu jako systémovou výzvu. Zároveň je nadále naším obchodním partnerem, je to druhá nejlidnatější země. Mohou tam být různé akcenty, ale tuto linku v zásadě drží všichni.
Není v plánu Bílý dům?
V tuto chvíli všichni doufají, že se podaří do Oválné pracovny dostat panu premiérovi. My se s americkým prezidentem Bidenem uvidíme nejpozději v červenci na výročním summitu NATO.
Pokud chceme hrát významnější roli, nemohou naši představitelé říkat jednou A a jednou B. Přestože na různé oblasti mohou mít odlišné pohledy a názory, klíčové je, aby se scházeli a vyříkávali si to.