Čornej v mikrosvětě Žižkova rozkrývá, jak přepisuje me historii
Lidé už tisíciletí vpisují významy do krajiny, kte rou se pohybují a kterou obývají. Už australští do morodci kdysi zpívali písně, který mi mapovali svou zemi. Spojovaly se s určitými místy i mezi sebou a vyznačovaly tak cestu. Zkušenosti a dávné příběhy se předávají z gene race na generaci jak ústním podá ním, tak malbami na skalách. U nás to byla hlavně doba baroka, která do krajiny vtiskla výrazy katolické zbož nosti. Ty ale už v devatenáctém sto letí začaly zvláště českým pokroká řům a svobodomyslným vlastencům vadit. A proto se zrodil konkurenční husitský projekt, který chtěl přetrvá vající barokní koncept nahradit.
Poprvé dostal možnost se uplat nit na pražském Žižkově. A právě to mu, jak se husitská podoba a pověst Žižkova rodily a postupně opakova ně reinterpretovaly, se zevrubně vě nuje kniha Husité na Žižkově: Pomí jivá paměť pražské periferie. Jejím autorem je uznávaný historik Petr Čornej, jenž se u širší veřejnosti asi nejvíce proslavil knihou Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka.
Na ni Čornej volně navázal i le tošní publikací Spory o Jana Žižku o Žižkově „druhém ži votě“. A v Husitech na Žižkově zase sleduje ideologické využívání a při jetí husitství v rámci jednoho ohra ničeného územního celku, jímž sám několikrát týdně prochází. Jak při znává, stává se při tom „zajatcem seifertovsky nostalgických i melan cholických vzpomínek“.
HUSITSKÁ REAKCE NA RAKOUSKO UHERSKÉ VYROVNÁNÍ
Podle Čorneje se husitský mýtus v jazykově českém prostředí uplat ňoval už v průběhu první poloviny devatenáctého století, zvláště v revo lučním roce . Ve veřejném pro storu se ale masově rozšířil až po rakousko uherském vyrovnání, kte ré zintenzivnilo státoprávní a národ ní požadavky Čechů: „Teprve v tom to okamžiku se Češi byť zdaleka ne všichni stávají, nadneseně řečeno, národem husitů.“
Národně smýšlející liberálové se programově přihlásili k husitům, protože v nich spatřovali své ideové předchůdce. Na dějinný piedestal vy nesli zejména Jana Husa a Jana Žiž ku „jako ztělesnitele odvěkých de mokratických a pokrokových snah širokých národních vrstev“. Bylo tu díž přirozené, že nově budované předměstí, situované v jižním sou sedství vrchu, na němž nejslavnější husitský válečník Žižka svedl vítěz nou bitvu a pro který se již v přede šlých staletích vžilo označení Žiž kov, obdrželo shodný název. A že pa trně nejstarší dochovaná socha Jana Husa už z roku stojí ve fasádě jednoho z domů právě na Žižkově.
Veřejná prostranství i jednotlivé domy dostávaly, především z podně tu stavebního podnikatele, radikální ho mladočeského aktivisty, starosty Královských Vinohrad před jejich rozdělením a prvního starosty Žiž kova Karla Hartiga, pojmenování od kazující k osobnostem a událostem široce chápané husitské epochy.
Ta v tehdejším pojetí zahrnova la období od konce . století až do staroměstských poprav . června : „Propojení husitského a bě lohorského mýtu vytvářelo účinný kontrast pomyslného vrcholu dějin né trajektorie českého národa a jeho nejhlubšího ponížení.“Ostatně stej ně jako na Šalounově Husově po mníku na Staroměstském náměstí.
Čornej v knize vysvětluje mnoho četné způsoby, kterými se proměnli vé ideologické požadavky promítaly do geografických názvů, a průběžně to s lehkým pobavením komentu je. Jak s ironickým odstupem uvádí, historii si pro své účely přizpůsobo valy všechny režimy, vždyť „mýtus je vždy především součástí doby, v níž se uplatňuje, nikoliv součástí minu
losti, ke které se vztahuje“. S humor ným nadhledem líčí kulturní války, které mezi sebou zvláště v . sto letí Češi vedli. Například když roku katolíci chystali pod heslem „Co Čech, to katolík“celonárodní manifestaci a průvod měl od karlín ského kostela sv. Cyrila a Metoděje směřovat ke Svatovítské katedrále, na dřevěný stožár na Vítkově obyva telé Žižkova záměrně umístili velký bílý prapor s obrovským červeným kalichem jako „pozdrav“adresovaný „procesí zpátečnictva“.
S tím, jak se Žižkov rozšiřoval, později vznikaly další ulice, kde už trend pojmenovávání husitskými názvy slábl. Jestliže v letech obdrželo označení inspirova né reáliemi široce pojímané husit ské epochy téměř procent žižkov ských lokalit, v letech to už bylo jen procent husitských názvů. A v letech už jen procent. Nicméně žádný následu jící režim už si nedovolil husitskou aureolu Žižkova výrazněji zpochyb nit, dokonce ani nacisté. Každý se pouze snažil zdůraznit na husitství jiné aspekty.
ŽIŽKOV NACISTICKÝ A KOMUNISTICKÝ
Nacisté mazaně využili toho, že v pobělohorském období mnozí češ tí a moravští nekatoličtí exulan ti nalezli azyl v luteránském Sas ku či v kalvinistickém Braniborsku. Vznikal tak kýžený prostor pro vý klad historie česko německých vzta hů v duchu „obapolné vzájemnosti“. Tím, že některé ulice pojmenova li po předních osobnostech němec ké reformace, husity i husitství za členili „do širších evropských dějin ných souvislostí“, čímž se pomyslně umocňoval i jejich mezinárodní vý znam. Což je ovšem spíše dnešní perspektiva, podle Čorneje by tako vý výklad většinu tehdejších českých obyvatel Prahy sotva přesvědčil. Ti přejmenovávání pociťovali hlavně jako projev germanizace a německé nadvlády nad Prahou.
Dosavadní charakter Žižkova, je hož ulice a náměstí měly výrazně české národní zbarvení, provedené změny zásadně narušily. Luther ani Melanchthon totiž nebyli Češi, pro to na ně v dřívějších dobách při po jmenování žižkovských prostranství nikdo nepomyslel, vždyť „Žižkov měl být původně místem paměti výhrad ně české národní slávy“.
Po roce ¡ byly německé ná zvy odstraněny a komunisté pak po kračovali přejmenováváním i v těch případech, kdy například šlo o po dle nich příliš umírněné kališníky. Přednost měli dostat husitští radi kálové jako Jan Želivský. Tento oblí benec Zdeňka Nejedlého a po úno ru též některých mladých sta linisticky orientovaných historiků se nemohl spokojit s nedůstojnou krátkou uličkou na starém Žižkově: „Musel dostat komunikaci odpoví dající jeho glorifikovanému dějinné mu významu.“A díky jejímu názvu dnes jeho jméno nese i jedna ze sta nic metra.
A vedle toho se až v době komuni smu podařilo instalovat dlouho plá novanou sochu Jana Žižky. I když základní kámen k soše pokláda li roku Karel Kramář, V. Tusar a T. G. Masaryk, při odhalování po mníku nakonec řečnil ministr obra ny Alexej Čepička. Mimo jiné pronesl: „Hrdá socha husitského bojovníka je důkazem toho, že každá doba nachá zí a tvoří si vůdce. Je štěstím nejen pro sovětský lid, že v čele přestavby lidské společnosti je tak velký člověk, jakým je Stalin.“Jak v knize Zroze ní mýtu. Dva životy husitské epochy dodává Jan Galandauer: „Tak si asi ti, kteří v roce v žižkovském hos
Čornej v knize vysvětluje mnohočetné způsoby, kterými se proměnlivé ideologické požadavky promítaly do geografických názvů, a průběžně to s lehkým pobavením komentuje.
tinci zakládali Spolek pro zbudování Žižkova pomníku, uskutečnění své ho snu nepředstavovali.“Paradoxem je i to, že do bývalé budovy Památní ku osvobození bylo pár let nato umís těno nabalzamované tělo Klementa Gottwalda: „Žižkovi, hluboce věřící mu křesťanu, připadl úkol střežit po smrtný klid bezvěreckého komunis tického vůdce a jeho společníků.“
CHURCHILL, HAŠEK A MARIE TEREZIE
Ke změnám dochází i po roce . Kupříkladu dosavadní náměstí An tonína Zápotockého dostalo k Čor nejově lítosti název podle Winsto na Churchilla. Politici si tak prosa dili svou bez ohledu na stanovisko místopisné komise, jež doporučo vala pojmenovat náměstí podle vý znamného ekonoma Karla Engliše, někdejšího rektora Univerzity Karlo vy, což se vzhledem k blízkosti Vyso ké školy ekonomické i podle Čorne je nabízelo. Neuspěla ani námitka, že energický britský premiér rozhodně nepatřil k přívržencům odborů.
Poněkud větší pochopení má Pe tr Čornej pro postmodernistickou „jezdeckou“sochu spisovatele Jaro slava Haška na Prokopově náměstí. Instalována byla přesně v místě, kde měla dle záměrů zmíněného Karla Hartiga už kdysi stát socha Jana Žiž ky, takže je protějškem současnému majestátnímu Žižkovi na Vítkově.
Čornej zřejmě ponechává na úsudku každého, zda považovat za nejvhodnější symbol Žižkova husit ského hejtmana, nebo často opilého protiválečného prozaika, jenž neda leko od náměstí sepsal první díl epo chálního románu: „Otázka, zda je český národ více národem Žižků, či Švejků, zůstává otevřená, stejně jako odvěký spor, zda přežil všechny dě jinné katastrofy spíše díky své sta tečnosti, nebo přizpůsobivosti a vy chytralosti.“
Podobnou otevřenost ale Čornej neprojevuje k nedávným snahám přejmenovat jednu ze žižkovských ulic podle některého z habsburských panovníků, konkrétně Marie Tere zie: „Pojmenování žižkovských ve řejných prostranství po příslušní cích habsburského rodu ¯by° bylo naprostým popřením historických a politických kořenů, respektive du cha doby, v jehož ideových souřad nicích žižkovská obec vznikla, a tím i necitlivým zásahem do lokální dě jinné paměti.“
Mírně polemicky ale dodejme, že lokální dějinná paměť nikdy ne ní čímsi navždy uzavřeným, a kdyby větší část občanů něco podobného skutečně chtěla, měli by plné právo se tak rozhodnout. Rozhodně dnes nevíme, jaké ¯kulturní° války budou vést příští generace a jaké symbolic ké figury z minulosti budou chtít do těchto bojů, snad pro nás dnes i „ne citlivě“či kuriózně, vtáhnout.
Petr Čornej pro poznání žižkov ské dějinné paměti vykonal oprav du mnoho. Jeho kniha o Žižkově co by bezkonkurenčně nejrozsáhlejším místě „husitské paměti“v českých zemích by měla zajímat nejen žiž kovské patrioty, ale všechny, pro něž je důležité, jak se ideologie jako do palimpsestu vpisuje do městské kra jiny. A chtějí těmto vzkazům lépe po rozumět. ■