Na posvátné hoře Fudži hoří nesmrtelnost a císařovo zoufale zamilované srdce

Buchbuch! Ťuk! Ťuk! Po ryv vichru zatřásl bam busovým lesem a duté kmeny, tlusté jako paže dospělého muže, do sebe narazily a vybubnovaly rytmus větrného dne. Špičaté bambusové listí do toho ryt mu zaševelilo jako konejšivá flétna, ale šedovlasého muže, který zkou mavě hleděl do bambusových korun, ta melodie neuklidnila. Promnul si rameno a bolestivě sykl. Pak pevně sevřel vrásčité rty a rozpřáhl se se kerou. Na tohle byl už moc starý. Ale copak měl na výběr?

Domů se jim mezerami ve stě nách nastěhovala bída. Nikde ani kousek látky nazbyt, aby si s ženou zabalili bolavé kosti, nikde ani dro bek navíc, který by ty kosti obalil tro chou hřejivého masa. Slámová rohož na zemi prořídla tak, že při spaní do těla věčně kousal chlad z hlině né podlahy, a v miskách na prostém bambusovém stolku se jen málokdy zabělala rýže.

Kdepak, to nebylo tím, že by káce ní bambusů přestalo vydělávat pe níze. Nebo že by sousedé v okolních vesnicích najednou přestali špinit prádlo a jeho žena neměla co má chat v jiskřivém proudu horské ře ky. Ne; bylo to tím, že jeho paže už dlouho nesnesla srovnání s tlustým kmenem vzrostlého bambusu. Tím, že se prsty jeho ženy za ty roky v le dové vodě zkroutily jako hlínou za sypané kořeny a při sebemenším po hybu bolely. A hlavně tím, že v jejich domku nikdy nezaplakalo dítě, které by mohli milovat, vychovat a na sta rá kolena se o něj opřít.

Nebe bylo křišťálově modré a vzduch praskal suchým mrazem, ale i tak musel starý dřevorubec zvednout ruku a setřít si z tváří vlhkost, která ho najednou zastu dila pod očima. Pak rázně potřásl hlavou ‹ k čemu je tohle dobré?! ‹, rozpřáhl se a ze všech sil zaťal se keru do toho nejtlustšího bambu su. Ještě se dokáže hýbat, aťsi to bolí! Ještě neleží pod zemí!

Sekera místo dutého zahryznu tí do dřeva zacinkala jako zvoneček. A dřevorubec vytřeštil oči. Ostří se ztratilo v oslnivém světle, které vy trysklo ze sečné rány v kmeni.

Bambus se rozlomil a uvnitř se ze samého středu toho pronikavé ho světla vylouplo děvčátko. Bylo maličké, sotva na délku dřevorub covy rozechvělé ruky, která se k ně mu nesměle natáhla, ale tak líbezné! A když starému dřevorubci vklouz lo do rozevřené dlaně a usmálo se, mrazivý den přestal studit a vítr bo dat do kůže. Jako by někdo na dně opuštěné temné studny zapálil ne smrtelný plamínek.

A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.

***

Pojmenovali ji Měsíční princezna, protože její tělíčko zářilo jako noční paprsky a byla nadpozemsky krásná jako dcera měsíční bohyně. Vyrostla rychle, mnohem rychleji než obyčej né dítě, a budila prudkou, zalykavou lásku v každém, kdo na ni byť jen po hlédl. Staří manželé ji milovali jako rodiče, hrdě a nekonečně. Muži ji milovali tak, že přicházeli o rozum.

Je láska, která vás obejme od hla vy až k patě a nikdy to štěstí nene chá vychladnout. A pak láska, která vás na prach spálí. A oni se obraceli v popel jeden po druhém, ti zamilo vaní, kteří kvůli překrásné Měsíční princezně chtěli obětovat všechno, protože jim už na ničem jiném než touze po ní nezáleželo. Dvořili se jí a nadbíhali, slibovali, co jim slina na jazyk přinesla, lichotili, doprošovali se. A chřadli, když se k nim Měsíč ní princezna obracela zády. Ona se vdávat nechtěla. Nemohu, opakova la. Nechtěli ji slyšet. A místo ní kuli železo u jejího otce.

Starý dřevorubec už dávno necho dil přemáhat bolest doprostřed lesa, už dávno s ženou nemuseli vyškra bovat zaschlé zbytky z prázdné mis ky. Od té doby, co si osvojili Měsíč ní princeznu, začal uvnitř bambuso vých kmenů nacházet zlaté valounky a drahokamy a brzy nastal čas, kdy mohl sekyru už napořád odložit na polici. Děravý domek, kde manželé dřív žili, se díky bambusovému bo hatství proměnilo na sídlo plné hed vábí, služebnictva a drahých léků, které utišily mužovo křupající ra meno i ženiny pokřivené prsty. Ještě by oba mohli pracovat, kdyby se jim zachtělo. Jenže jim už se uprostřed všeho toho blahobytu nechtělo.

A starého pána čím dál častěji na padalo, že když už jim život ke stá ru takhle dopřál, možná by mohl být ještě štědřejší. Jen aby jim vynahra dil všechny ty krušné roky, kdy jim dával co proto, to se rozumí! A tak se stařec jednoho dne bedlivě zahleděl mezi zástupy dceřiných usoužených nápadníků.

Nad drtivou většinou z nich rych le mávl rukou. Nestáli za řeč a vů bec se nedivil, že o ně Měsíční prin cezna ani okem nezavadí. Ale copak se to děvče musí mračit na samot ného prince? Nebo na státního ra du? Vždyť takový vznešený ženich je ohromná čest a výhra nejen pro rodinu nevěsty, ale i pro samotnou vyvolenou! Starý pán nechodil do žádných škol, od dětství se musel oháněl sekyrou, ale hloupý nebyl. Klouby už nebolely, žaludek nenaří kal, jenže ani sebedražší léky a sebe lepší jídlo neodvrátí, co je nevyhnu telné. Kolik jim ještě s ženou zbývá, než usnou napořád? Co bude pak s jejich neprovdanou dcerou?

Měsíční princezna si zhluboka povzdechla, když jí starý pán při šel domlouvat, a jasné světlo, které se z ní odmalička linulo, jako by na okamžik potemnělo. Očima otce lás kyplně pohladila a rty se prohnuly v úsměvu, ale byl to úsměv ztěžklý smutkem. „Dobře, tatínku,“řekla tiše a zorničky jí zazářily jako úplněk. „Ať ti pánové předstoupí.“

***

Bylo jich pět, těch vznešených ná padníků. Dva princové. Dva dvor ní radové. A hlavní císařův ministr. Měsíční princezna na ně upřela zá řivé oči a oni najednou měli pocit, že jsou průhlední jako voda, že ty oči ohledávají prapůvodní jiskru jejich bytí. Zapotila se jim čela, podlomi la kolena. Ale to už k nim kráska na přahovala paži a každému z nich po dávala pruh bílého hedvábí, popsa ný kaligrafií ladnou jako ptačí křídla. Byly to úkoly. Kdo Měsíční princez ně přinese, co si žádá, toho si vezme za manžela.

Večer si Měsíční princezna česa la svoje lesklé vlasy. A každá cestič ka, kterou jí v nich stříbrný hřeben zanechal, byla pohledem do budouc nosti, která s přítomností splývala stejně jako vlasy v dlouhých prame nech. Zářivá dívka viděla všechno; čas se pod tíhou jejích úplňkových očí kroutil do smyček.

Viděla, že se ji první princ poku sí oklamat a místo kamenné mis ky, s níž Indií putoval sám Buddha, jí zkusí podstrčit zlatem draze vy koupené modlitební nádobí z jedno ho chrámu v Kjótu, protože cesta do Indie je příliš nebezpečná a on příliš zbabělý. Viděla, že druhý princ obe lže své rodiče a pak i ji, když si najme šest klenotnických mistrů a nařídí jim vytvořit větévku ze stříbra a zla ta, kterou pak bude vydávat za větev ze zázračného stromu na bájném os trově Hórai, kde hodují nesmrtelní. A že pak těm šesti zlatníkům bude ve vzteku ukládat o život.

Viděla, že hlavní ministr naivně uvěří svému známému v Číně, který mu slíbí obstarat kožešinu Ohnivé krysy ¥pověstného tvora z čínského zvířetníku, jemuž neublíží sebevět ší plamen›. A že se ministr s větrem o závod požene do přístavu, kde dá valnou část svého jmění za faleš nou kožku, která hned po dopadu do ohně vzplane a vmžiku shoří.

Viděla, že dvorní rada, jehož úko lem bylo vypátrat mořského draka a uzmout mu z hlavy pestrobarev ný drahokam, najme armádu pátra čů, co jeho peníze prohýří v lenošení, protože jim to dává větší smysl než pachtit se za nemožným. A že dvorní rada, kterému nakonec nezbyde než vyrazit pátrat sám, zakusí na moři tolik útrap, že málem nepřežije a je ho horoucí láska zkysne ve stejně horoucí nenávist.

Viděla pátého vznešeného nápad níka, jemuž dala za úkol přinést per lorodku, kterou nosí v žaludku mra ky brázdící vlaštovka. Křičel hrůzou, když se na vrcholku hory natahoval po vlaštovčím hnízdě, noha mu na kluzké skále podklouzla a on se ří til dolů.

Měsíční princezna si dál česala vlasy. A neúnavný hřeben v cestič kách dál odpočítával budoucnost. Co se má stát, se stane. Otevřeným ok nem dovnitř nahlédl zatoulaný mě síční paprsek, natáhl se a tiše se spo jil s dívčinou září. Měsíční princez na přivřela oči a pozvedla k nim svůj řasený rukáv. Hedvábí vpilo osamě lou stříbrnou slzu.

***

Život proudí ve všem, i ve zdánlivě neživém. Voda, cesta, šálek čaje, do konce i nehybný kámen € to všech no má svou božskou duši, střípek ze síly všudypřítomného jsoucna. Kde stojí psáno, že mocní dostanou, po čem touží? Moc je v té síle jenom letmý záblesk; stačí střípkem trošku pootočit € a ona se rozplyne.

Císař byl nejmocnější člověk v ze mi. A přece byl úplně bezmocný, když poprvé spatřil Měsíční princez nu. Miloval ji hned v tu první chvil ku? Věděl, že ano. Že neměl na výběr. A že ho ta láska, za jejíž naplnění by dal všechen svůj císařský majestát, zaživa pohřbí.

Ukázala mu to už tenkrát, při je jich prvním setkání, když vyplaše ně schovala svou nádhernou tvář do rukávů a on pochopil, že s ním je konec. Srdce mu zběsile tlouklo v uších, když ji zapřísahal, ať s ním odjede a stane se jeho císařovnou, a její záře náhle zprůsvitněla. Takhle přece nevypadá člověk!

„Vidíš?“vydechla dívka, která teď připomínala spíš přízrak. „Vidíš, co jsem zač? Stačí jediná zmínka o pa láci a mizím. Nemohu být zavřená v jeho spletitých chodbách, pod jeho zdobenou střechou. Žít odtržená od Měsíce. Vyblednu a zbude ze mě jen stín. Nemohu si tě vzít. Nesmím.“

„Ať jsi, kdo jsi,“řekl chraptivě cí sař, „přísahám ti, že tě nikdy nepře stanu milovat.“

Zpátky v paláci se ministři v císa ři marně snažili rozdmýchat zájem o trůn, marně se kolem vládce točily půvabné dvorní dámy. Vládl, jen aby se neřeklo, dámám věnoval leda tak rychlé kývnutí hlavou. Jeho nejvěr nějšími společníky se staly čtyři ka ligrafovy poklady: štětec, papír, tušo vá tyčinka a kámen na její roztírání. Psal cituplné krátké básně a dlouhé dopisy. O Měsíční princezně a pro Měsíční princeznu. Všechno jenom pro ni.

A ona mu celé roky odepisova la. V cituplných krátkých básních i dlouhých dopisech.

Teď už věděl, co je zač: provinilá nesmrtelná z Měsíce, kterou za trest načas poslali mezi smrtelníky. Že zlato a drahokamy, které starý dře vorubec nacházel v bambusech, měly splatit péči o její výchovu. Že se rych le blíží noc, kdy trest vyprší a ona se bude muset vrátit zpátky na Měsíc.

A že ho miluje. Vyčetl to mezi řád ky. Nemohl přece dopustit, aby o ni přišel! A tak s jejími pozemskými ro diči, kteří milovanou dceru také ne chtěli ztratit, vymyslel plán. Otec dívku ukryl v nejodlehlejším pokoji v domě a císař nechal dům obklopit vojáky, jimž přikázal, že nesmí ani oka zamhouřit. Měsíční princezna se podvolila, i když věděla, jak zby tečné to všechno je. Co se má stát, se stane.

***

Nad ránem, kdy už staří rodiče za čínali doufat, že to třeba dobře do padne, rozřízlo noční tmu prudké světlo. Oslepení vojáci upustili zbra ně a schovávali hlavy do rukou a ne šťastní rodiče jen sledovali, jak se dveře domu rozlétly dokořán a ven vyšla Měsíční princezna. Byla krás nější než kdy předtím, tvář lemova nou stříbrnými slzami. V ruce svíra la smotek papíru.

Ze světla vystoupili měsíční dvo řané a podali jí malou lahvičku. Elixír nesmrtelnosti. Dívka ji otevře la a začala pít, její rodiče se při tom pohledu neubránili bolestnému za sténání. Měsíční princezna se za razila, odtrhla lahvičku od úst a zá řícíma očima se na ně zadívala. Pak k nim vztáhla ruku s elixírem a táza vě se obrátila na měsíční dvořany. Ti jen tiše zavrtěli hlavou.

Dívka vzlykla a na okamžik zavře la oči. Když je znovu otevřela, svět lo v nich bylo ostré jako srpek mě síce. Zavřela lahvičku, připevnila ji k papírovému svitku a podala obojí veliteli císařských vojáků. „Pro něj,“zašeptala a stříbro na jejím obličeji se zalesklo všemi těmi roky plnými velké lásky i velké bolesti. Naposledy pohlédla na rodiče, napřáhla k nim paže € a pak přes ni jeden z měsíč ních dvořanů přehodil plášť z pe ří a všechno zmizelo. Láska i bolest. Zbyla jen nadpozemsky krásná, lho stejná tvář bohyně, která zapomněla, že kdy žila mezi lidmi a že je milova la. Obklopená svými dvořany se Mě síční princezna vznesla vzhůru k ne bi. Oslnivá záře pohasla.

***

V paláci otevřel císař poslední prin ceznin dopis a svět mu zmizel před očima. Nejkrásnější báseň, kterou kdy četl, byla ta na rozloučenou. K čemu elixír nesmrtelnosti? Kdo by chtěl napořád žít v trápení bez kon ce? Už nikdy ji neuvidí. Jen jedna je diná věc zbývala, než všechno pře stane dávat smysl. „Která hora v naší zemi sahá nejblíž k nebesům?“ze ptal se ministrů.

A tak se císařovi vojáci rozjeli na jih, vstříc osamělé hoře, která se ty čila vysoko nad modrou vodní hladi nou. Na panovníkův rozkaz zdolali její nebezpečné svahy, a když se ocit li až nahoře, na vrcholku pokrytém věčným sněhem, zapálili tam velký oheň a v něm spálili dopis s básní i lahvičku s elixírem nesmrtelnosti. Kouřová oblaka stoupala k nebesům, poslední láskyplný vzkaz zamilova ného císaře jeho navěky ztracené Měsíční princezně. A už nikdy stou pat nepřestala.

Vypráví se, že právě tak získala hora Fudži svoje jméno. 不死, ja ponsky fuši, znamená nesmrtel nost € před druhým znakem pro „smrt“stojí záporka „ne“. Střípek všudypřítomného jsoucna v božské duši nešťastné, ale věčné lásky.

Z POZNÁMEK VYPRAVĚČKY

Příběh o dřevorubci ¥přesněji o „bam busorubci“, Taketori Monogatari› je v písemné podobě poprvé doložen z přelomu ¦. a §¨. století a pokládá se nejen za jednu z nejznámějších japonských legend, ale také za vůbec nejstaršího známého zástupce žán ru monogatari, což je trochu zjedno dušeně řečeno delší epické vyprávě ní. Samotné jádro příběhu o starém dřevorubci a krásné Měsíční prin cezně ¥japonsky doslova „zářivá prin

Příběh o dřevorubci je v písemné podobě poprvé doložen z přelomu . a . století a pokládá se nejen za jednu z nejznámějších japonských legend, ale také za vůbec nejstaršího známého zástupce žánru monogatari.

cezna z mladého bambusu“má však folklorní původ a zahrnuje v sobě jak prvky mýtu božstva z Měsíce , tak etiologické pověsti vysvětlení sopečné aktivity hory Fudži . Někteří hodně neortodoxní badatelé v něm dokonce spatřují i dávného předchůdce scifi!

Srdcem příběhu je ovšem nesmrtelnost, obecně jeden z leitmotivů dálněvýchodní civilizační tradice. Kromě očividných prvků elixír nesmrtelnosti, božská podstata Měsíční princezny ji tematizuje i výstup na Měsíc a samotná Fudži, protože vysoko v horách přebývají ti, kdo prohlédli marné pozemské pachtění a skrze prázdnotu dosáhli bytí bez začátku a konce. Leč zpátky k přízemnějším věcem: příběh, který jste právě dočetli, patří k nejoblíbenějším také v japonské popkultuře. Na jeho motivy natočilo film i slavné anime studio Ghibli. ■