K čemu potřebujeme společenské vědy?
Nad humanitním vzděláním mnozí ohrnují nos jako nad něčím zbytečným, výstředním, či dokonce škodlivým. Teď je vhodná chvíle promluvit si o tom.
Ohrnovat nos nad humanitním vzděláním není výsadou hlupáků. V této věci se k nim ochotně přidává i část společenských elit. Kdykoli dojde k tragédii, o hloupé komentáře není nouze. Po hromadné vraždě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se v tomto směru vyznamenal poslanec Jiří Kobza (SPD), když naznačil, že fakulta si za střelbu jaksi může sama, protože „indoktrinuje progresivismem“, který k těmto koncům vede. Očividně zašel příliš daleko, protože se od jeho slov veřejně distancoval i jeho stranický šéf Tomio Okamura a posléze se omluvil i sám Kobza. Univerzita Karlova na něj přesto podala trestní oznámení, což je hlavně gesto – sotva lze čekat, že poslanec chráněný imunitou bude stíhán pro verbální trestný čin –, nicméně gesto pochopitelné a správné.
Abychom byli spravedliví: správná je i Kobzova omluva. Nezlehčujme ji, připusťme, že je míněna upřímně – tím spíš, že politicky není levná. Část jeho příznivců mu ji neodpustí, budou ji pokládat za změknutí a zbabělost. Kobza podle nich řekl cosi důležitého, jenže z toho pak vycouval.
Kdyby jen podle nich, nestálo by to za další rozbory. Slova poslance Kobzy na adresu FF UK jsou však víceméně v souladu s názorem mnoha lidí, kteří se jinak v blízkosti jeho politické strany cítí a chovají jako dáma, jež se omylem otřela o popeláře. Stačilo, aby Kobza formuloval svůj výrok trochu pečlivěji, zastřeněji a aby vynechal nesmyslnou zmínku o inkluzivním školství (což je ostatně zajímavý detail, Kobza má kvalitní vzdělání, je absolventem téže univerzity, kterou teď napadl, a zcela jistě ví, co to je inkluzivní školství a že nijak nesouvisí s obsahem výuky na FF) – a mohl by s ním takříkajíc do lepší společnosti.
Právě v ní totiž často uslyšíme, že velká část dnešního humanitního vzdělání je zbytečná, pokud ne přímo škodlivá: že filmoví vědci tráví podstatnou část pracovní doby povalováním v kině, že dějiny umění jsou výstřední koníček vydávající se za vědu, že specializace jako genderová studia či sociální a kulturní ekologie (jež se vesměs vyučují jinde než na filozofických fakultách, ale to je v podobných diskuzích samozřejmě zcela vedlejší) nejsou vědeckými obory, ale indoktrinací v „neomarxismu“.
Že jejich společenský přínos je nulový, ba dokonce záporný, protože z nich vycházejí darmožrouti, které budeme my daňoví poplatníci živit, zatímco oni budou hloubat, zda po nás házet jen fráze, nebo rovnou Molotovovy koktejly. (Nepřeháním, jen v zájmu stručnosti vynechávám změkčující řeči okolo, stejně jako je ke své škodě zanedbal poslanec Kobza.)
Zkrátka: studujte, milé děti, ale jen to, co přináší ten druh užitku, jaký uznává a chápe naše generace, naše společenská vrstva. Buďte inženýry, ať můžete roztáčet kola továren, buďte lékaři, právníky a ekonomy, jejichž práci víceméně chápeme, buďte učiteli (ale samozřejmě ne v inkluzivním školství). Pár z vás ať je přírodovědci, je to sice trochu luxus, ale budiž, my vám to dopřejeme a budeme se pak chlubit svou velkorysostí. Ale společenské vědy? Jazyky, dobře; nějaká ta historie, snad, i když popravdě řečeno: koho to zajímá? A to ostatní: do koše. Slyšeli jste tohle někdy z úst vzdělaných lidí, pokládajících se za opory společnosti, demokracie a všeobecného dobra? Já mnohokrát.
Společenské vědy lze vysvětlovat a hájit mnoha způsoby. Sami jejich představitelé bývají opatrní a pragmatičtí. Snaží se hovořit jazykem druhé strany sporu, což je rétoricky správné, ale zároveň si tím zakazují některé z nejdůležitějších argumentů. Standardní výklad spočívá hlavně ve vyvracení bludu, že by absolventi filozofické fakulty a příbuzných oborů – mluvíme-li zatím jen o Univerzitě Karlově, tedy fakulty sociálních věd, fakulty humanitních studií a všech tří teologických fakult – nesehnali práci.
Dlouhodobě shromažďovaná data ukazují, že opak je pravdou, lidé s tímto vzděláním se na trhu práce uplatňují rychle a dobře. Pravda, není to až takový div, všeobecně je nouze o lidi s jakoukoli kvalifikací, tedy od kulturologů po softwarové vývojáře, v každém případě ale platí, že humanitní vzdělání je dobrý vklad do „praktického“života, což leckdo neznalý zpochybňuje. („Žádnou filozofii studovat nepůjdeš, to tak, abychom tě pak měli s mámou doma na krku!“)
Často se též hovoří o potřebě a významu konkrétních oborů – k čemu je sociologie, k čemu knihovnictví, k čemu japanistika. To může být dobrá náborová řeč pro budoucí studenty, také je tak zpravidla míněna, skýtá však jen omezenou představu o tom, co je asi nejdůležitější – o univerzalitě humanitního vzdělání, o té části jeho významu, která přesahuje hranice oborů.
TROJÍ PODSTATA SVĚTA
Svět se skládá z kamenů, hlíny, vody, vzduchu, ze živých tvorů a jejich chování. To vše je tvořeno molekulami, ty se skládají z atomů, ty zas ze subatomárních částic, které jsou jednou z forem, jak se nám jeví kvantová pole, tedy nejhlubší dnes známá struktura energie a hmoty.
Svět se skládá z měst, železnic, vodovodů, továren a výrobků; také z čističek odpadních vod, z lékařských přístrojů, z výpočtů statické a dynamické pevnosti stavebních konstrukcí, z úvah o riziku a rentabilitě.
Jisté množství naivních představ se vztahuje ke každému vzdělání, míra nepochopení společenských věd je však bezesporu největší.
Svět se skládá z lidí, ze vztahů mezi jednotlivci i skupinami, z příběhů, které si lidé vyprávějí a kterým věří, z pojmů, které používají, aby se ty příběhy vyprávět daly.
Všechna tři výše uvedená tvrzení jsou pravdivá. Proto potřebujeme tři druhy vzdělání: přírodovědné, technické a společenskovědní. Žádné z nich není jinému nadřazeno, všechna jsou stejně cenná, přínosná a zajímavá.
Jisté množství naivních představ se vztahuje ke každému z uvedených druhů vzdělání, míra nepochopení společenských věd je však bezesporu největší.
Málokdo si myslí, že matematik je člověk, který dobře umí zpaměti násobit velká čísla, málokdo si představuje soudobou chemickou laboratoř na základě historického filmu o alchymistech; prakticky každý má docela výstižnou představu, čím se zabývají stavební inženýři, programátoři, biologové.
Naproti tomu si překvapivě mnoho lidí myslí, že podstatou práce historika je pamatovat si, kdy se narodil Jan Lucemburský; že literární vědci produkují něco jako středoškolské čtenářské deníky, jen s větší frekvencí dlouhých cizích slov; že společenské vědy jsou popisné, povrchní a jaksi nadbytečné.
To je asi největší z omylů, jež jsou s nimi spojeny. Skutečný úkol společenských věd je stejný jako u věd přírodních: odhalovat skrytou podstatu světa. Hledat rozdíl mezi tím, jak se nám věci jeví, a tím, jaké doopravdy jsou.
LIDSTVO A TŘI VLNY POZNÁNÍ
Tento rozpor dráždil část lidstva odedávna – nutno podotknout, že jen malou část, což se od paleolitu po dnešek příliš nezměnilo. Přírodověda získala svou nynější podobu – tu, ve které ji poznáváme a umíme se s ní ztotožnit – během osvícenství, tedy v sedmnáctém a osmnáctém století.
Tycho de Brahe, Kepler, Galileo, Newton a Hooke tehdy položili základy vědy postavené nikoli na autoritě předchůdců, ale na pozorování, na souladu či rozporu mezi teorií a experimentem. Vznikl mikroskop a dalekohled, přístroje k pozorování dříve neviditelného. Spolu se zámořskými objevy pomohly pochopit, že prostor k poznávání je daleko větší, než by se zdálo, dost možná nekonečný.
Následná průmyslová revoluce z poznatků přírodovědy částečně čerpala, na druhou stranu jí poskytla další pomůcky i záhady k pochopení. Parní stroj a elektřina daly vzniknout termodynamice a teorii elektromagnetického pole, tím se zároveň ukázaly trhliny v dosavadních teoriích a z nich vykoukla kvantová fyzika se všemi pozdějšími důsledky – od polovodičů, počítačů po jaderné zbraně. Souběžný rozvoj biologických věd odhalil strukturu dědičnosti a otevřel cestu genetickému inženýrství.
Máme tedy za sebou dvě velké vlny poznávání: přírodovědnou a technickou. Nástupem té druhé první nezanikla, naopak zesílila.
Kromě velkých vymožeností nám rozvoj vědy a techniky přinesl velké problémy. Náš průmysl zvýšil životní úroveň velké části lidstva do výšin dříve nepředstavitelných, zároveň však ničí životní prostředí a způsobil klimatickou krizi. Obrovský nárůst populace, důsledek moderního zemědělství, vede k novým střetům.
Důvěra v pokrok, dříve spontánní, se vytrácí. Hlavní problémy lidstva dnes nevyřeší přírodní ani technické vědy samy o sobě. Můžete vymyslet sebelepší vakcínu proti pandemii, ale co je to platné, když se jí lidé bojí a odmítají ji? Můžete navrhnout mnoho dílčích technických řešení zmírňujících klimatickou krizi, ale k čemu jsou, když je neprosadíte proti krátkodobým zájmům velké části lidstva?
Rozsah etických problémů, před nimiž lidstvo stojí, je obrovský. Máme vyrábět stroje, které myslí podobně jako my? Pokud ano, proč, pokud ne, proč? Máme geneticky vylepšovat lidské bytosti? Jaké závazky máme vůči přírodě, vůči ostatním živým tvorům? Platí pořád descartovská teze, že příroda je tady k našemu neomezenému využití? Pokud ne, co z toho plyne, kde se mají namalovat hranice? Nic z toho nevyřeší přírodověda ani technika sama o sobě. Řešení budou nakonec muset být politická, ale dokud se nevyjasní etická a morální rovina, není je o co opřít. A ta se nevyjasní bez výzkumu, bez
Tři vlny poznání postupují společně, všechny se navzájem doplňují a potřebují. Když kteroukoli vynecháme, zatlačíme do pozadí, budeme se jí vysmívat – nedopadneme dobře.
spousty přemýšlení, protože dnešní svět je mnohem složitější a starověké základy našeho morálního uvažování na některé jeho aspekty nestačí.
NEJVYŠŠÍ ČAS NA VĚTŠÍ AMBICE
Společnost, nikoli příroda či technika, je dnes nejnaléhavější záhadou. Společenské vědy potřebujeme, aby nám ji rozluštily; po malých kouscích, tedy stejně, jako pracují přírodovědci. Potřebujeme je, aby nám ukázaly skrytou vrstvu reality pod našimi myšlenkami a činy, stejně jako fyzika ukazuje atomy a elektrony pod viditelnou rovinou reality, v níž se nám jeví jako voda, vzduch, dřevo, ocel či vlastní těla. K tomu přispívá každá ze společenskovědních disciplín, na kterou si jen vzpomenete (ta často vysmívaná genderová studia či kulturní antropologie velmi významnou měrou).
Profesorům ze společenskovědních fakult se tímto způsobem většinou nechce mluvit. Připadal by jim nadnesený, vzdálený dobrému mravu akademické uměřenosti. Připadal by jim příliš zjednodušující.
A především by jim připadal nadměrně ambiciózní. Kdyby se za něj postavili, kdyby své disciplíny hájili tak, jak je podle mého názoru hájit mají, vystavili by se dvěma nebezpečím. Mohli by být obviněni, že dělají příliš málo, že nemají viditelné výsledky; anebo naopak: že dělají příliš mnoho, že svou činností nekale ovlivňují politiku. Mezi těmito úskalími nelze proplout beze šrámů, jenže nadešel čas přestat se jim vyhýbat. Společenské vědy potřebují silnější hlas, větší sebevědomí, více společenské podpory a ocenění. Potřebujeme je. Potřebujeme výsledky jejich práce – úplně stejně jako potřebujeme nová antibiotika, lepší zdroje energie, účinnější katalyzátory chemických výrob a tisíce dalších hmatatelných věcí.
Nechci říkat, že výsledky práce společenských věd potřebujeme víc než přírodovědné objevy a technické vynálezy, protože porovnání hodnoty, které by dávalo smysl, není dost dobře možné (tržní hodnota to rozhodně být nemůže). Tedy nikoli více; pravděpodobně však naléhavěji. Spěcháme na ně. Na to, aby se lidstvo naučilo být trochu rozumnější, abychom lépe vycházeli mezi sebou i každý z nás sám se sebou, máme málo času.
Představitelé tří českých univerzit, na prvním místě mezi nimi olomoucké Univerzity Palackého, představili minulý týden velký výzkumný projekt Techscale. Je svou podstatou přírodovědný, zabývá se přípravou materiálů pomocí manipulace s jednotlivými atomy, jde tedy za hranice současných nanotechnologií. Co je pozoruhodné: projektu se významnou měrou účastní společenskovědní pracoviště. Mají zvažovat dopady objevů na širokou veřejnost, předvídat rizika a jejich ohlasy, hledat způsoby vysvětlování souvislostí. Tak to má být. Tři vlny poznání postupují společně, všechny se navzájem doplňují a potřebují. Když kteroukoli vynecháme, zatlačíme do pozadí, budeme se jí vysmívat – nedopadneme dobře.