Kdo má strach, nemění se. Tíhne k diktátorovi, říká neuropsychiatr
Trauma není konečná stanice. Trauma není diagnóza, kterou nelze léčit, říká francouzský neuropsychiatr, psychoanalytik a spisovatel Boris Cyrulnik. Profesor univerzity v Toulonu a autor mnoha publikací na téma psychické resilience v rozhovoru také vysvětluje, jak odolat vábení totalitního jazyka, pohodlí života v podmanění a jak rozvíjet vnitřní svobodu.
Resilience je zvláštní pojem. Jeho český překlad – odolnost – svádí k představě, že jde o schopnost ustát beze změny jakékoli životní situace, zůstat ničím nepoznamenán, nenechat se ničím rozhodit. Resilience však označuje ledacos, jen ne neměnnost a tvrdost – projevuje se jednou jako odpor, jindy jako spolupráce a solidarita nebo jako schopnost vlastní proměny a hluboké sebereflexe. Potíží resilience je, že má více tváří a nemá „přirozeného nepřítele“– může se tedy jevit jako neurčitá pozitivní vlastnost. Díky tomu může být snadno zpolitizována. I to je důvod, proč je důležité její význam podrobně promýšlet.
K přepisu rozhovoru, který jsem s Borisem Cyrulnikem nahrála už loni v létě, jsem se chystala v období vánočních svátků. Netušila jsem, jak moc se naneštěstí zvýší jeho relevantnost a jak moc bezprostředně se bude české společnosti, jedné instituce, na které jsem sama studovala, a mnoha konkrétních přeživších, pozůstalých, zraněných a šokovaných dotýkat to, o čem se mnou Boris Cyrulnik v létě diskutoval. Rozhovor věnuji všem, kteří v dnešních dnech usilují o obnovu dotyku se životem, který v nich, v nás, v našich institucích i v naší společnosti proudí.
Jste lékař a neuropsychiatr, který se celoživotně věnuje tématu odolnosti a traumatu, ovšem vaše knihy nejsou psány jako teoretické výklady – píšete o lidech, příbězích, situacích, konkrétních případových studiích, výzkumech, rozhovorech a z nich se postupně odvíjí porozumění tomu, co to znamená být psychicky odolný. Z jaké pozice vycházíte?
Mým východiskem je situace praktika, proti kterému sedí člověk s psychickými potížemi. Psychické potíže nikdy nemají jednu příčinu, a dokonce ani více příčin pouze z jedné oblasti života.
Od Sigmunda Freuda víme, že duševní dynamiku nelze chápat podle vzorce jedna příčina – jeden konkrétní následek. Vždy jde o souběh příčin, které mají navíc různý dopad podle toho, jakým vývojem dotyčný
Traumatizovaný člověk se stává tím, co nazývám „zajatcem minulosti“. Jeho minulá zkušenost je zdrojem verbálně těžko uchopitelného utrpení, které zároveň určuje jeho prožívání současnosti.
doposud procházel. Mým východiskem je tedy vždy setkání s konkrétním člověkem a jeho osobním prožíváním, tělem, mozkem, rodinou, prostředím, ve kterém žije, sociálními podmínkami, náboženstvím. Chcili mu adekvátně porozumět, musím používat takzvaný multisystémový přístup – zachytit tu složitost a kombinovat poznání z různých oblastí najednou.
Jako praktik se nemohu zavřít v laboratoři a studovat jeden fenomén do maximálního detailu – tomu říkám epistemologie mrkve, která roste jedním směrem do hloubky. Užívám metodu síťového porozumění, metaforicky to označuji jako epistemologii mimózy, protože ta bere vodu, kde může a kam dosáhne.
Z toho možná vyplývá, že trauma a resilienci je možné definovat jen velmi abstraktně, protože v konkrétních podobách vypadají pokaždé trochu jinak.
Promýšlet trauma jako pojem je velmi obtížné, obdobně jako je obtížné promýšlet pojem resilience. Nejde jim rozumět pouze v rámci jedné specializace, která má svůj přesný jazyk; je třeba pracovat s různými jazyky různých specializací. Tím vzniká prostor pro polysémii a tím pádem samozřejmě také pro potenciální nedorozumění. Jenže kdybychom se tohoto přístupu zřekli, ztrácíme možnost zachytit lidskou situaci v její složitosti.
Vy přesto trauma a resilienci nějak definujete. A ve vaší definici možná zaznívá, co je na nich podle vás strukturálně klíčové.
Trauma chápu jako neurobiologický otisk v paměti mozku, který je způsoben nadlimitním nebo dlouhodobě trvajícím stresem. V určité míře je stres pro člověka užitečný, dokonce růstový, ale jakmile nad ním nemáme žádnou kontrolu, nemůžeme ho regulovat, působí destruktivně.
Traumatizovaný člověk se stává tím, co nazývám „zajatcem minulosti“. Jeho minulá zkušenost je zdrojem verbálně těžko uchopitelného utrpení, které zároveň určuje jeho prožívání současnosti. Vzpomínka na tuto událost není propojena s dalšími částmi paměti, nevyvíjí se, jak to je v případě zdravé paměti. I když minulá, stává se tato událost dominantním určením přítomnosti.
Resilience je naopak neuropsychologický proces, který lidem umožňuje obnovit svůj životní vývoj po psychickém traumatu, a tedy se ze zajetí minulosti uvolnit. Faktory, které se na tomto novém vývoji podílejí, jsou velmi různorodé a je jich opravdu mnoho. Je třeba rozlišovat,
čeho člověk nabyl před dotyčnou závažnou událostí, jaké má zdroje během ní a co má k dispozici po ní. Obnovou životního vývoje přitom není myšlen návrat k téže podobě života, k témuž postoji ke světu.
Jde o obnovu spojení se životem, který žiji, o obnovu, která mi umožní žít život, vůči kterému necítím odpojení?
Ano, možnost obnovy znamená, že nejsem odsouzen k tomu, abych nadosmrti zamrzl v čase, abych zůstal „mrtvý zaživa“. Trauma není konečná stanice. Trauma není diagnóza, kterou nelze léčit. Obnovou myslím obnovu toho, co Hannah Arendt nazývá vnitřní svobodou.
Obnovuje se naše schopnost měnit se a vyvíjet v čase, diskutovat, kriticky myslet, nelnout k autoritativním osobám, neusnadňovat si život jednoduchými vysvětleními, nepřenášet vinu za svou bolest na obětní beránky – cizince, homosexuály, čarodějnice, Araby, Židy.
KDO MÁ STRACH, NEMĚNÍ SE Ve vašem pojetí resilience tedy, zdá se, nejde o to vycvičovat se v osobní nezranitelnosti. Spíše mluvíte o vytváření, udržování nebo navracení podmínek vnitřní svobody, která nám umožňuje jednat i v neideálním světě.
Ano, a tento proces probíhá ve vzájemném vztahu mezi společenským prostředím a jednotlivcem. Naším úkolem je popisovat, co má vliv na co, a bránit různým, někdy až ohromujícím převrácením příčinných vztahů.
S tím souvisí i jedno z vašich tvrzení, totiž že téma odolnosti ve vašem případně nezačalo jako koncept nebo myšlenka, ale spíše jako hněv, který jste cítil.
Když jsem začal studovat medicínu, slyšel jsem od svých učitelů, že dětem, které zažily trauma, není pomoci, že jsou doživotně odsouzeny k tomu žít nemocné, nebo dokonce pro společnost nebezpečné životy. Po druhé světové válce bylo ve Francii tři sta tisíc sirotků. Patřil jsem mezi ně. Tvrzení mých pedagogů mě pochopitelně pobouřilo i proto, že se dotýkalo mě osobně. Ačkoliv jsem v té době byl bezesporu vnitřně rozštěpený, odmítl jsem se smířit s myšlenkou, že budu doživotně prokletý, že se nechám doživotně proklít.
Takové paradoxní odsouzení a pohrdání oběťmi za důsledky násilí, které na nich bylo spácháno, se dělo v historii častěji.
Když se ve Francii vraceli vojáci z první světové války, měli veliké psychické problémy, už během války se objevil známý fenomén shell shocku (poškození nervové soustavy jako následek opakovaného vystavení těla výbuchům granátů. Projevovalo se tiky, nekontrolovatelnými záškuby, ochrnutím různých částí těla, ztrátou paměti, pozn. edit.).
Jenže tito traumatizovaní vojáci byli označováni za hypochondry, zženštilé fajnovky, monstra, zbabělce. A totéž proběhlo v USA po válce ve Vietnamu, kdy váleční veteráni zažívali při návratu do běžného života obrovská muka, vůči sobě a okolí se chovali strašně, páchali zločiny. Tehdy se však poprvé objevila otázka odpovědnosti. Konečně bylo možné se ptát: Není za jejich životní vývoj náhodou odpovědný také stát, který je poslal bojovat do války, které nerozuměli, páchat v děsivých podmínkách zvěrstva kvůli něčemu, co jim nedávalo smysl, a být svědky zločinů, které neměly jakoukoli obhajobu – až si z této situace nakonec odnesli šílené následky v podobě změněné kontroly svého chování?
V klinickém a biologickém výzkumu se pak existence traumatu na úrovni architektury mozku a jeho dopadů na regulaci chování potvrdila.
Existují i příklady mimo válečné konflikty?
Navštívil jsem na začátku své kariéry rumunské ústavy pro opuštěné děti, kde s dětmi nebyl navazován jakýkoli citový vztah. Nikdo se jich nedotýkal, nemluvil s nimi a krmeny byly zezadu v dlouhé řadě, aby to bylo efektivnější. Prostě za nimi jela zřízenkyně s vozíkem a děti se naučily trhat hlavou dozadu a otevírat pusu, do které jídlo ze lžíce spadlo.
Když jsme dětem nabídli jídlo normálně, trhaly hlavou dozadu, nebyly schopné to ovládat, stejně jako nebyly schopné očního kontaktu. V ústavu se nás ptali, proč se o ty děti zajímáme, když vidíme, že jsou to očividně zrůdy, a proto byly opuštěné. Jenže ono to bylo naopak: z těch dětí se staly zoufalé bytosti, protože byly opuštěné. Biologické chování dítěte bylo modifikováno šíleným politickým myšlením tehdejšího Rumunska.
Máme tedy trestat lidi za to, co jim systém způsobil, nebo se máme kolem nich semknout a podmínky jejich života změnit? Výzkumy resilience potvrzují, že je možné změnit až nečekaně mnoho, a že je tudíž důležité volit druhou možnost.
Po druhé světové válce bylo ve Francii tři sta tisíc sirotků. Patřil jsem mezi ně. Tvrzení mých pedagogů mě pochopitelně pobouřilo i proto, že se dotýkalo mě osobně. Ačkoliv jsem v té době byl bezesporu vnitřně rozštěpený, odmítl jsem se smířit s myšlenkou, že budu doživotně prokletý, že se nechám doživotně proklít.
Z toho vyplývá, že resilience není individuální vlastnost v tom smyslu, že si ji můžeme a máme vyvinout sami, ale závisí na na
stavení prostředí, na síti našich vztahů.
Jednoznačně. V dětském věku je absolutně zásadní, aby dítě zažilo bezpečnou vazbu s okolím. Bezpečná vazba je opakem dezorganizované matoucí nebo ambivalentní vazby. Bezpečné vazby nejsou hyperprotektivní. Jsou to srozumitelné vazby, které dítě nepřetěžují nároky, na něž nemá kapacitu. Jsou zdrojem ochranných faktorů, které si dítě osvojí – a je potom v budoucnu schopné dobře projít potenciálními krizovými událostmi.
Dítě, které žije v bezpečném prostředí, má radost z učení, z hraní,
Problém traumatu je, že zároveň neustále zabarvuje každodennost a zároveň je o něm extrémně těžké mluvit.
z poznávání, z objevování nového, ze setkání s jinakostí. Nevyvíjí se skrze strach, ale skrze zvědavost. Z bezpečí je možné se měnit, představit si různé scénáře života a nebát se jich. Kdo má strach, nemění se. Tíhne k diktátorovi, který udržuje jeho pocit strachu a zároveň mu nabízí jednoznačné vysvětlení a ochranu. A to je základ totalitního uvažování.
Jak primární bezpečnou vazbu zajistit?
Bezpečí dítěte závisí v první fázi na bezpečí těhotné matky – a to i biologicky. Když je těhotná žena v dlouhodobém stresu, překonají stresové látky placentární bariéru a dítě polyká plodovou vodu plnou kortizolu, adrenalinu, katecholaminů, které mohou vést až k bifrontální atrofii mozku a výraznému zvětšení amygdaly. Tyto děti pak mnohem rychleji interpretují podněty jako ohrožení a reagují podle toho. Bezpečnou vazbu tedy zajistíte tím, že minimalizujete stres těhotných matek, a z obdobných důvodů je třeba zajistit i následnou ochranu rodin proti extrémní chudobě, domácímu násilí, existenční nejistotě nebo náhlé sociální izolaci matek, které dosud měly pracovní kariéru.
Když jsem v roce 2019 řídil komisi 1000 prvních dní dítěte pod záštitou prezidenta Macrona a při ministerstvu zdravotnictví, zformulovali jsme několik základních doporučení, která zvyšují pravděpodobnost bezpečné vazby v rozhodujícím období lidského vývoje. Součástí doporučení bylo například i rozšíření rodičovské dovolené pro otce. Od doby, kdy jsme přijali zákon o otcovské dovolené, jsme zaznamenali snížení depresí mezi mladými matkami.
I pro muže je otcovská dovolená velkým přínosem. Muži předtím sice byli hlavami domácností, ale kvůli pracovnímu nasazení trávili se svými rodinami velmi málo času, zatímco ženy, které nebyly hlavou rodiny, dělaly doma všechno.
Tím, že jsme narovnali obrovskou legislativní nespravedlnost a upravili veřejné politiky, jsme zajistili dopad na psychickou odolnost jednotlivců a potažmo na raný dětský vývoj.
Jaké další veřejné politiky je podle vás za stejným účelem potřeba prosadit?
Kromě základního sociálního bezpečí pro všechny a podpory otcovské dovolené je to zpomalení v systému vzdělávání. Zajištění vstřebatelnosti poznání. A potom podpora rozvoje komunit, takových těch sociálních hnízd, ve kterých péče nebude záviset na jedné osobě, ale bude rozdělena v síti blízkých lidí.
Každý je trochu jiný, ale společně utvářejí hnízdo, ze kterého člověk může objevovat, představovat si nové možnosti, rozvíjet se. To je způsob, jak odolat rozvoji totalitního jazyka, odolat pohodlí života v poddanství nebo podmanění, odolat neurotickému prospěchu a rozvíjet vnitřní svobodu.
CO (NE)MÁ SPOLEČNOST DĚLAT Jakou má v této věci roli věda?
Zásadní je podporovat takzvanou transversální epistemologii. Tedy vědu, která bude sdílená napříč obory a společností, která bude součástí kultury. Edgar Morin často mluví o sebeuzavírání se vědeckého světa – člověk se zaměří na malou oblast bádání, napojí se na časopis, kamarády, dělá kariéru. To resilienci nepomáhá.
Stejně důležité je, aby na kvalitní vzdělávání dosáhly nejen děti bohatých rodičů, které mohou navštěvovat soukromé školy. Studenti, jejichž rodiče mohou toto vynikající vzdělání zaplatit, se pak s větší pravděpodobností dostanou na pozice, které mají nějakou společenskou odpovědnost, a stát pak řídí především bohatí a děti bohatých.
K tomuto vnitřnímu kolapsu dnes ve Francii dochází. Moje dcera přednáší na univerzitě v Marseille a říká mi, že už v takovém přetížení nejde učit. Můj vnuk, který chtěl studovat matematiku a filozofii zároveň, byl znechucen filozofií, protože měl kurzy v přednáškových sálech s osmi stovkami studentů. Chápete to? Osm set lidí na přednášce filozofie. Na soukromých školách jsou podmínky úplně jiné.
Často také mluvíte o významu umění a kultury pro resilienci.
Problém traumatu je, že zároveň neustále zabarvuje každodennost a zároveň je o něm extrémně těžké mluvit. Jde o vzpomínku na bezmoc,
ponížení, ztrátu kontroly nad vlastní situací, která člověka zaplavuje a drží v šachu. Člověk se stydí, cítí se méněcenný, vzpomínka ho ovládá, není možné k ní zaujmout odstup. Proto o ní mlčí. Pokud se ale najde umělec, spisovatel, herec, který zinscenuje a vypráví příběh o tom, co se člověku stalo, stává se mluvčím této události.
Umění může utrpení přetvořit v umělecké dílo, dá nesoudržnosti a chaosu nějaký rámec, překlene propast ztráty a dá existenci s touto zkušeností smysl. Z bezmocného svědka se člověk stává tvůrcem, příběh přebírá do svých rukou.
Díky uměleckému dílu se pak traumatizovaný člověk nejprve dokáže od minulosti odpoutat, zaujmout estetickou distanci, regulovat své emoce a potom si zkušenost přisvojit zpět.
Poezie a hudba slov zase nabízejí emocionální rezonanci a rozvíjejí jazyk, který není logický, nicméně mnohdy je přesnější pro popis nejintimnější reality. Umělecká tvorba napomáhá takzvaně zradit vlastní trauma.
Zradit vlastní trauma – to znamená jít proti sobě ve jménu budoucího já, které nějak nově tvaruje roztříštěné já. To je dost dobrodružná cesta. Jenom samo já je v ní na třech místech najednou. I to může být důvod, proč takovou cestu, kterou na jednu stranu musíme projít sami, zároveň nemůžeme projít osamoceně.
Ano, pro tuto cestu je opora okolí zásadní, od systémové přes kulturní až po intimní. Z hlediska narativity a umění ještě platí, že člověk může vyprávět svůj příběh, pokud mu to společnost dovolí. Například já jsem svůj osobní příběh desítky let sdílet nemohl, protože mi nikdo nevěřil. Francouzská společnost dlouho popírala, že jedna její část kolaborovala s nacisty.
V mém příběhu vystupuje zvlášť krutě vichistický starosta Bordeaux Maurice Papon, který na shromaždišti v synagoze lákal děti na kondenzované mléko a deku navíc, aby je dostal všechny na jedno místo bez dohledu rodičů a bylo možné je jednodušeji odeslat do plynových komor.
Tento příběh jsem nemohl vyprávět, a proto jsem dlouho mlčel – a úměrně tomu také trpěl. Umožnit svědčit o tom, co se stalo, umožnit lidem vyprávět skutečné příběhy jejich života je společenská odpovědnost, která se společnosti vrátí.
Zdá se, že vaše pojetí psychologické resilience má velmi zřejmé sociopolitické důsledky a že se vám je daří na různých úrovních prosazovat. Existují však publikace, které ukazují, že slovo resilience se v politice či administrativních dokumentech používá také pro posílení úplně opačných trendů, než které zmiňujete. David Chandler a Julian Reid popisují, že diskurz adaptace, zranitelnosti a resilience vede k posílení takzvaného neoliberálního subjektu. Systém odmítá stabilizovat nejisté životní podmínky občanů, naopak od lidí vyžaduje, aby si osvojili schopnost adaptovat se a byli takzvaně odolní, což v tomto pojetí znamená, aby si nestěžovali, aby nevydírali přes svá traumátka a poslušně měnili životní styl podle výkyvů globálního kapitalismu.
Ano, tento proud mi dělá starosti. Nejdřív jsem si dokonce myslel, že je to vtip, ale zjišťuji, že to, co, Chandler a Reid popisují, není vtip. Je to celý myšlenkový proud, který se rozvíjí a který se mě osobně velmi dotýká, protože staví na hlavu padesát let naší práce.
Zatímco my navrhujeme systémové, ekosystémové uvažování, ve kterém zvažujeme součinnost mnoha příčin, jež mají podpůrné dopady na zvládání složitostí světa, dochází v tomto proudu uvažování k zásadnímu sémantickému posunu, který pojmu odolnost uděluje naprosto opačný význam. K obdobným sémantickým posunům došlo i v případě darwinismu. Mě to neskutečně trápí, jde to proti smyslu stovek vědeckých výzkumů.
Můžete dát příklad této interpretace, která je podle vás zavádějící?
George Bush po hurikánu Katrina řekl, že chudí obyvatelé, kteří mají domy u Mississippi a přišli o ně, jsou méně odolní než ti, kteří mají krásné domy na kopcích, a doporučil postiženým, aby si budovali svou odolnost.
Jde o skandální dezinterpretaci, která byla navíc rasistická. Jeho úkolem z hlediska odolnosti bylo říct: „Zajistíme, aby se spustil proces posílení odolnosti prostřednictvím naší pomoci, našich konkrétních kroků revitalizace a změn, intervencí do škol a vytvořením kolektivního narativu.“
To je vlastně podobný trik, jaký se používal u vojáků se shell shockem obviněných z hypochondrie a zbabělosti.
Ano.
Mám takovou hypotézu, že významové převracení nejvíce postihuje takové pojmy, které mají velký potenciál systém založený na individuálním zisku přesvědčivě narušit. Že se na jejich významové převrácení vydává hodně energie, protože jsou opravdu subverzivní.
To je zajímavý pohled, souhlasím, že to tak může být. Protože jinak si to vysvětlit neumím. Máme na stole stovky výzkumů, které dokládají, co má společnost dělat, chceli podpořit neuropsychologickou resilienci jednotlivců a potažmo snižovat riziko úpadku do totalitarismu. Přesto to je těžké prosadit, raději se začne mluvit o resilienci v úplně opačném významu.
Řekl byste, že tím, že se lidé dostávají do situací, kdy je systém nezabezpečuje, místo toho je vyzývá, aby byli sami ještě odolnější, adaptabilnější, výkonnější, rychlejší, veselejší, silnější, hezčí a optimističtější, se mohou měnit i pozice jiných pojmů? Napadá mě, jestli tento tlak nemá vliv na to, že se lidé mají tendenci jaksi zabarikádovat v pozici oběti, aby se nároku neoliberální resilience vyhnuli. Může být kultura oběti pokusem o zarputilou negativitu a rezistenci vůči zvyšujícímu se nároku zvládat stále vyš
Umění může utrpení přetvořit v umělecké dílo, dá nesoudržnosti a chaosu nějaký rámec, překlene propast ztráty a dá existenci s touto zkušeností smysl.
ší zátěž stále rychleji a adaptovat se na vše?
Když změníte kulturní kontext, změní se i význam slov. Máte pravdu, že k tomu dochází i u pojmů, jako je právě oběť. Není-li už bytí obětí něčím ostudným, může-li být oběť naopak hrdinnou rolí, může se pozice oběti stát výhodnou. Nabídne sebejistotu, kariéru, někdy i možnost msty, převzetí moci a legitimizaci násilí.
Spousta lidí dnes říká „jsem oběť“. Já ve svých knihách slovo „oběť“téměř nikdy nepoužívám a slovo „odolnost“také moc ne. Obětí jste u soudu, obětí jste v nemocnici. Odolnost spočívá ve snaze se z viktimizace dostat, ne si na tom, že člověk trpěl, udělat kariéru.
SVOBODA A ODPOVĚDNOST Vy sám jste ale musel jít proti své společnosti, abyste se osvobodil od zaklesnutí v minulosti.
Já jsem před svým traumatem, které jsem během druhé světové války zažil, získal díky rodičům ochranné faktory, které mě vybavily pro zvládání náročných situací. Matka mi poskytla bezpečné prostředí. Když mi bylo šest a půl, utekl jsem ze shromaždiště Židů na transport do koncentráku, bylo to ve Velké synagoze v Bordeaux.
To, že jsem rozpoznal, že se děje něco podezřelého, mohlo být dáno právě mými ochrannými faktory. Nevěřil jsem lákání na kondenzované mléko. Schoval jsem se místo toho na záchodě a zapřel se mezi strop a splachovací nádrž. Záchody pak prohledávali, ale nenašli mě.
Ale i když jsem se dokázal schovat a když jsem se pak z budovy po mnoha hodinách vyčkávání dostal, o moc dál bych sám bez další pomoci neutekl. Pomohla mi zdravotní sestra, která mě ukryla na vozíku pod mrtvou ženou a odvezla do bezpečí. Potom se mě ujalo několik rodin spravedlivých křesťanů, kteří riskovali své životy, aby zachránili ten můj. Poskytli mi ochranu, bezpečí, lásku. Stále mám citové a přátelské vztahy s jejich dětmi.
Svět pro vás tedy nikdy nebyl čistě jenom nebezpečný.
Nikdy jsem nešel proti společnosti jako celku, prožíval jsem svět jako rozdělený. Na jedné straně tu byl svět spravedlivých a na druhé straně tu byl druhý svět, svět nacistické krutosti. Po válce jsem žil ve velmi náročném prostředí ústavů, ale byli tam také velkorysí učitelé, většinou to byli komunisté, a ti mě chránili.
A pak když mě našla jedna ze sester mé matky, která přežila válku, poznal jsem jejího muže, který mi imponoval. Byl to křesťan, vědec a hrál ragby. Stal se mým vzorem, včetně toho, že jsem sám začal hrát ragby. Měl jsem tedy vždy nějaké průvodce odolnosti – před traumatem, během traumatu i po něm.
Takže individuálním příspěvkem, tím, co může člověk udělat pro své životní prospívání, je udržovat v sobě schopnost vidět stále obojí – uvědomovat si ohrožení a bolest, ale umět si také všímat, co ho vyživuje a ochrání. Díky tomu si může člověk najít ve společnosti opory a postavit se zároveň proti její nebezpečné stránce.
Ano, to je přesně řečeno.
Díky této schopnosti je pak možné fungovat tak, že ačkoli nás prostředí utváří, nejsme jeho oběťmi, můžeme na své prostředí působit.
Ano, jsme tvarováni naším prostředím a zároveň můžeme toto prostředí tvarovat. Obdobně naše žitá existence utváří, modeluje náš mozek a náš mozek nám dává způsob vidění světa. V tomto vzájemném působení je určitý stupeň svobody. Abychom ji využili, potřebujeme, jak říká Edgar Morin, multikauzální myšlení – myšlení, které je schopno k jednomu jevu vztáhnout kombinaci vícero příčin, dostatečně komplexní myšlení.
Z tohoto stupně svobody také plyne určitý stupeň odpovědnosti – pokud přistoupíme na princip příčina–následek a budeme například trestat ty, kterým bychom se měli věnovat, poneseme také určitý stupeň viny.
Francouzská filozofka Catherine Malabou píše o destruktivní plasticitě mozku. I když vás ve svém díle cituje, zmiňuje jen příběhy nezvratného poškození dětí z Rumunska. Jedna z častých reakcí na teorie resilience spočívá právě v trvání na možné neobnovitelnosti životní síly, na možnosti definitivního zhroucení uprostřed života. Jak vaší práci ale rozumím, jedna věc je být nemístně optimistický, trvat na nějaké absolutní nezdolnosti či nezranitelnosti, a druhá věc je nedopustit, abychom obětovali ty, kterým je možné pomoci.
Ano, je to tak. Nikdo z nás netvrdí, že resilience je návrat zpět do nějakého původního stavu. Resilience není ani léčení traumatu. Je to návrat k užívání životní síly podle možností daného člověka. Stav po katastrofě může vypadat velmi různě. V případě vývoje skrze velmi silnou katastrofu se člověk může proměnit k nepoznání. Resilience není recept na štěstí, není to uzdravení, je to obnovení života s jeho šťastnými okamžiky i s jeho bolestnými okamžiky. Když vnější prostředí této transformaci nevytvoří podmínky, dopadne to vždy hůře než lépe.
Po sérii teroristických útoků v Paříži v roce 2015 se povedlo zkoordinovat pro přeživší velmi podpůrné prostředí. Psychologové, politikové, spolky, spisovatelé jednali tak, že o zasažené lidi bylo dobře postaráno.
Vyšlo mnoho nádherných knih, které transformovaly hrůzu do slov, otevřelo se mnoho prostoru pro porozumění, politicky se celá událost popsala adekvátně. Studie vývoje jejich psychické odolnosti po roce ukázala, že devadesát procent posttraumatických syndromů zmizelo.
Po delší době jsem mluvil s jedním novinářem, který útok přežil s roztříštěnou čelistí, a on říkal: „Nevidím život tak jako dřív. Naučil jsem se jinak chápat, co se mi stalo, v reálném světě jsem dostal ránu, v psychice jsem byl traumatizován několik let a dnes žiju jinak. Nevynechám příležitost říct někomu, že ho mám rád, zatímco dřív mi to bylo jedno.“To je ukázka resilience, jak ji rozvíjíme my. ■
Historik Christopher Clark napsal obsáhlou knihu, v níž podrobně popisuje revoluční roky v Evropě a nachází podobnosti mezi dneškem a tehdejší dobu.
chom mohli říci, že to byly revoluce městských elit a sluníčkářů, k nimž se však hlásili i dělníci z okrajových čtvrtí. „Revolucionáři z roku 1848 nebyli autory revoluce, byli to lidé připravení převzít zodpovědnost v situaci náhlého zhroucení moci,“píše Clark.
Výjimečná byla právě mezinárodní spolupráce revolucionářů a jejich společný jazyk. Všude byla stejná hesla: ústava, volební právo, svoboda, konec cenzury, parlament.
KONTRAREVOLUCE
Reagovat ani spolupracovat přes hranice tehdejší moc nebyla schopná a trvalo měsíce, než se vzpamatovala. Pak však reagovala tvrdě, sjednotila své armády a lokální války proti dobrovolnickým sborům, které neměly dostatek vojenských zkušeností, začala vyhrávat.
Zhruba za půl roku zvítězila kontrarevoluce, obětí válek bylo mnoho, jen v Uhersku zemřelo 50 tisíc lidí. Jednou z příčin porážky byla původní výhoda revolucí, které nikdo neřídil a neplánoval, poháněla je především
Pokud se opravdu blíží revoluce, může vypadat velmi podobně jako v roce 1848: chabě naplánovaná, roztroušená a plná vnitřních sporů.
společná energie touhy po změně. Po vítězství se ovšem projevily hluboké rozpory mezi liberály, radikálními levičáky či pragmatiky. To připomíná osud revolucí ve střední Evropě po roce 1989, zejména na Slovensku.
„Není to však typické pro všechny velké historické události? Na těchto revolucích bylo skutečně neobvyklé to, jak mimořádně rychle přechod od jednoty ke konfliktu nastal,“píše Clark.
První signál, že revoluce byly jen krátkodechým vítězstvím liberálních myšlenek, přišel brzy. Ukázaly to volby do nově vzniklých parlamentů, v nichž revoluce prosadily rozšíření volebního práva. Ženy byly (ještě dlouho) z hlasování vyloučeny, ale v některých zemích už volilo i deset procent mužů. A k velkému zklamání liberálů dávali svůj hlas většinou konzervativcům. Ukázalo se, „jak odolné jsou sociální struktury vůči rychlým politickým změnám“, píše Clark.
Platilo to ve Francii stejně jako v Uhersku, kde se do parlamentu nedostal ani romantický hrdina revoluce Sándor Petőfi. A tak se velkou neznámou, která pronásleduje liberální elity již téměř 200 let, stala „rurální společnost“. Pro městského člověka byla tehdy návštěva venkova „vstupem do jiného času a jiného světa“. A do jisté míry to platí i dnes.
Venkov odolával nejen liberálním idejím, ale také nacionalismu. Ukázkou byl už rok 1846, kdy polští šlechtici v tehdejší Haliči, která patřila pod rakouskou monarchii, burcovali ke vzpouře polské sedláky. Ti se k nim ale při pokusu o obsazení Krakova odmítli přidat se slovy: „My nejsme Poláci, my jsme říšští farmáři!“
POKROK PROTI VŮLI MOCI
Je pravda, že velkým vítězem evropských revolucí nacionalismus nakonec byl. O desetiletí později by nevznikla německá říše ani Itálie a také Maďaři si nakonec vyvzdorovali relativní samostatnost v Rakousku-Uhersku, na kterou doplatili Slováci.
Navzdory prohře revolucionářů a velké vlně emigrace (kontrarevoluční moc se mstila popravami a vězením) byl rok 1848 přelomový, neboť dějiny se už navzdory nadějím konzervativců nedaly vrátit zpět.
Ovšem některé ideály musely čekat velmi dlouho, než na ně přišla řada, například rovnoprávnost žen. Slavná spisovatelka George Sand byla po porážce revoluce zoufalá: „Co se dá říct? Budoucnost vypadá tak temně, že cítím touhu rozdrtit si mozek.“
Přesto se pokrok nedal zastavit. Vznikly parlamenty, které se už nikdo neodvážil úplně zrušit a v nichž se odehrávaly dříve nemyslitelné debaty o svobodě i lidských právech. Ani cenzura se (s výjimkou střední Evropy) nevrátila v původní podobě, noviny už nemusely dávat cenzorům schvalovat své texty před vydáním, vystavovaly se pouze následnému riziku pokut a konfiskace. To ovšem zcela měnilo situaci a svoboda projevu dostala křídla.
Kontrarevoluční moc si po šoku z revolucí uvědomila svoji křehkost a začala se ucházet o lid. Pochopila, že klíčem ke stabilitě je ekonomika, začala budovat železnice (což významně pomohlo i šíření tisku) a modernizovat stát. Nastal civilizační rozmach.
Jedinou výjimkou z celého vývoje bylo Rusko, které v rozhodující chvíli pomohlo Rakousku porazit Maďary a potlačit revoluci v Rumunsku – z obavy, že by úspěch revolucí povzbudil podrobené Poláky a Ukrajince. Po roce 1848 se car Mikuláš I. rozhodl vyhnout evropskému osudu a „utvářet veřejné mínění“způsobem, který historici nazývají „epochou cenzorského teroru“. V roce 2024 je zjevné, že od té doby se Rusko nezměnilo.
TEHDY A DNES
Minulost se nikdy neopakuje ve stejné podobě, přesto Clark s dneškem vidí zarážející podobnosti. „Tehdejší naléhavé otázky si klademe i dnes: od práva na práci po rovnováhu mezi prací a kapitálem, od prohlubující se nerovnosti až po krizi měst.“
A podobné jsou i strukturální trhliny, od selhávání společenského dialogu až po stále tvrdší odmítání racionálních argumentů, od neschopnosti korigovat daný systém až po převahu jistých ekonomických a politických elit.
Klíčovým tématem evropských revolucí byla „emancipace“, zápas o rasovou a genderovou rovnost. Toto téma je živé i v naší éře, stejně jako nárůst antisemitismu.
Zesláblo sice dělení na pravici a levici, sílí však hnutí, která ideologicky a politicky nezapadají do žádné kategorie. To je případ hnutí žlutých vest ve Francii, ale také antivaxerů.
Zdánlivě jde o nový jev, ale když si vzpomeneme na 6. leden 2021, kdy příznivci Donalda Trumpa zaútočili na Kapitol, svou živelností a teatrálností je jako vystřižený z útoků na instituce moci v roce 1848.
Podobný je i spor mezi městem a venkovem. „Obecně lze říci, že povědomí o pracující chudobě a debata o slábnoucí společenské soudržnosti připomíná pochmurnou diagnózu ze 40. let 19. století,“píše Clark.
Pokud se opravdu blíží revoluce, může vypadat velmi podobně jako v roce 1848: chabě naplánovaná, roztroušená a plná vnitřních sporů. Cristopher Clark byl sám překvapen, jak ho při psaní knihy zasáhl dojem, že „lidé z roku 1848 by se v nás rozpoznali“.
Dnes si sice neumíme představit, že by se současná moc, stát či vláda mohly zhroutit, ale to si neuměli lidé představit ani tehdy. Je pravda, že občané žijící v demokraciích nechtějí svrhnout samotný systém, ale mohou to udělat v rámci samotné demokracie – volbami. Na Slovensku jsme svědky takového pokusu.
A v tomto roce půjde na celém světě do voleb prakticky polovina všech oprávněných voličů, i když v takovém Rusku je téměř nemožné, aby volby změnily poměry. V Americe však mohou, dostane-li se k moci Donald Trump. Ale může to být i naopak – není vyloučeno, že padnou i autoritářské vlády, jak se to stalo v Polsku loni. Tak či onak, držme si klobouky. ■