Umanutec, jenž by měl pro svět zůstat varováním
Pozdější výklad, že Lenin to všechno myslel nějak dobře, ale lidé jako Stalin rozpoutali teror, není obrazem reality.
Když 21. ledna 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, napsal český politik Karel Kramář, že „v temných koutech Ruska dlouho a dlouho s hrůzou budou vypravovati o antikristu, ale tam, kde objektivně dovedou soudit o krvavé epoše ruského bolševictví, uvidí snad v Leninovi a jeho díle vyvrcholení těžké krize ruské, vysvobození všeho lidstva ze sugesce socialistických utopií, které všude ohrožovaly mírný a organický rozvoj lidské společnosti“. Byl v tom kus chtěného optimismu, že ruský bolševismus bude světu dostatečným varováním, aby stejnou cestou nechodil.
O sto let později se o Leninovi běžně objevují odsudky jako o „namyšleném pseudofilozofovi“, „krvavém tyranovi“nebo „nejznámějším syfilitikovi“. Stačí ale redukování Lenina na karikaturu tomu, aby se už nikdo nikdy nevydal jeho cestou? Ferdinand Peroutka v Leninově nekrologu zdůrazňoval především jeho nebezpečný intelektuální výkon. Ano, když se přiblížil k filozofii, choval se „jako Chaplin v obchodě s porcelánem“.
Jeho teze nebyly košaté a nebraly v potaz pestrost života, o němž Lenin věděl málo. Jeho myšlenky, to byly rovné hole určené k bití. Lenin neměl přehršel myšlenek, kterými by se zaobíral, promýšlel ale revoluci, a to tak jako nikdo v jeho době. Jak to postihl menševik Fjodor Dan – nikdo nemyslí celé dny na revoluci jako Lenin, nikdo o ní nesní celé noci a nikdo nemluví o ničem jiném než o revoluci jako on. A pak se s ním hádejte.
JAK SE Z ČLOVĚKA STANE LENIN
Lenin nebyl politický vůdce napojený na společnost, kterou chce proměnit. Sám říkal, že Rusko vlastně nezná. Sedmnáct let svého dospělého života v něm nežil. Promýšlel Rusko jako teoretický problém v pracovnách v Ženevě, Mnichově, Londýně nebo Paříži. Ale když mu okolnosti přihrály příležitost chopit se moci, byl připraven. Říkalo se o něm, že je to muž s pravdou v kapse. Nepochyboval o tom, že poznal skutečnost. Že z knih a novinových článků pochopil svět a život.
Když k takto ustavené mysli přidáte nekontrolovanou politickou moc, suchopárné povahové rysy a nezájem o skutečné lidi a jejich problémy, máte ideální kombinaci pro diktaturu i s ní související teror. Vždyť kdo je proti mé pravdě, je nepřítel pravdy. A s nepřáteli je třeba v revoluci jednat bez milosti. Umanutí vlastní pravdou a úspěch vlastních vizí, to bylo u Lenina nebezpečně hraniční.
Jak se z člověka stane takový Lenin? Komunistická propaganda desítky let budovala obraz prvního revolucionáře jako muže lidového. Nic nemohlo být dál od pravdy. Lenin se narodil v roce 1870 do měšťanské rodiny. Otce, státního radu pověřeného dozorem nad školami simbirské gubernie, car povýšil do šlechtického stavu. A rodina si společenský status náležitě užívala. Konec tomu učinila nejen otcova předčasná smrt (zemřel v pětapadesáti letech) v roce 1886, ale především o rok později smrt bratra Alexandra. účast na proticarském spiknutí byl popraven. Alexandr patřil k hnutí ruských narodniků propojujících agrární demokracii s utopií socialismu. Pro rodinu to znamenalo vyštvání ze společenského výsluní. Vladimir, obklopen teď už jen k němu vzhlížející matkou a sestrami, se uchýlil na rodinné statky a žil životem rentiéra. Četl, studoval a promýšlel svou další cestu. Vystudoval poté práva, ale jeho skutečným cílem byla revoluce.
My to budeme dělat jinak, vymezoval se proti bratrovu osudu. V devadesátých letech se radikalizoval, stal se marxistou a podílel se na petrohradských stávkách. Výsledek byl předpokládatelný. Jak v knize Sovětská tragédie popisuje americký historik a sociolog Martin Malia, Leninova dráha byla shodná s mnoha předchůdci i souputníky. Nejprve se dostal do konfliktu mladistvého idealismu se státní mocí, následoval trest a výsledkem byla radikalizace a zhnusení carismem, který si takto pěstoval své budoucí ničitele. Trest pro Lenina měl podobu tří let na Sibiři, kam byl poslán v roce 1897.
RUS PRO RUSKO MIMO RUSKO
To zásadní pro svou revoluci neudělal Lenin v Rusku, ale mimo něj. Po propuštění odjel v roce 1900 na Západ a kromě epizody v letech 1905 až 1906 se do Ruska vrátil až v roce 1917. Spolu s Georgijem Plechanovem a Juliem Martovem založil časopis Jiskra a v této názorové tribuně následná léta vedli spory a diskuplatky, ze nejen o podobě revoluce, ale také o samotné dělnické straně a jejích stanovách či struktuře. Proč je to podstatné? Protože i v tak neatraktivním tématu je ukryt kus Leninovy schopnosti připravit situaci tak, aby uspěl.
Plechanov a Martov si stranu v souladu se zvyklostmi tehdejších západních politických stran představovali jako svého druhu hnutí, volné spojení lidí podobných myšlenek a přesvědčení. Svým způsobem debatní klub. Lenin se inspiroval německou sociální demokracií, což byla první strana, která zavedla pevnou strukturu, členské legitimace a poZa okresní a místní stranické buňky nebo pravidelné sjezdy volící stranické vedení. Lídrem se už nutně nestává ten, jehož idea láká nejvíce lidí, ale ten, kdo umí být zvolen a ovládá stranický systém.
Součástí takto pevně pojaté stranické hierarchie jsou ale také byrokracie, oligarchie a odpadlíci. V debatním klubu se očekává, že někdo bude nesouhlasit, ve straně leninského typu se to rovnalo vyloučení. A právě v otázce podoby strany došlo nakonec k rozkolu a vznikly dvě frakce – Leninovi bolševici a Martovovi menševici, kterých se ale Lenin po několika letech zbavil, ze strany je
Lenin nepochyboval o tom, že poznal skutečnost. Že z knih a novinových článků pochopil svět a život.
vyloučil a své bolševiky prohlásil za jedinou ruskou marxistickou partaj.
Schopnost být připraven a soustředit se na svůj cíl ale nebylo to jediné, co Lenina nakonec vyneslo do Kremlu. Rusů blouznících po celé Evropě o revoluci byla řada. Lenin se jen ocitl ve správnou chvíli v průsečíku několika faktorů. Jak opět připomíná Malia, byla to v roce 1917 souhra (ne)šťastných náhod.
Především slabost ruské společnosti a opozice po prohrané revoluci roku 1905. Carismu se už nikdy nezbavíme, domnívali se mnozí. Část ruské inteligence, a to je další z faktorů, ale propadla maximalismu – když to nešlo v roce 1905, musí se Rusko změnit jindy, ale o to zásadněji, zcela fatálně. Snili o moderní demokracii západního střihu, což však bylo něco docela jiného než dnes. Součástí modernity byl také marxismus, který se mnohým jevil jako odpověď na sociální nerovnost.
Dalším faktorem byla v zásadě celoevropsky přijímaná utopie socialismu. Nikoli toho reálného, jak se dnes k němu vztahují pamětníci, ale socialismu jako víry, že lze překonat společenské nerovnosti ve prospěch těch slabších. A nakonec válka. Ta vše akcelerovala. Společenskou změnu, rozpad Evropy, bídu a třeba v Rusku zjevné odtržení dvora a establishmentu vůbec od společenské reality.
A ještě jeden faktor tu bývá připomínán – vilémovské Německo. Tomu záleželo na tom, aby Rusko ve válce oslabilo, a špatné výkony carské armády k tomuto cíli vedly pomalu. Proto německá vláda investovala miliony marek do projektu Lenin a vyslala jej v roce 1917 do Ruska, aby zde provedl revoluci. Ta situaci zamotá, Rusko padne, Lenina to stejně smete, věřili zjevně němečtí stratégové. A skoro jim to vyšlo – revoluce uspěla a Lenin prosadil brestlitevský mír. Jenomže Německo následně válku stejně prohrálo.
NE, NEMYSLEL TO DOBŘE
Za těchto podmínek se muž, který to měl všechno promyšlené, mohl chopit šance. Nebylo to ale – jako nic v dějinách – bez komplikací a jednoznačné. Například heroické a epochální dobytí Zimního paláce, jak jej ukazuje třeba film Deset dní, které otřásly světem, je iluze. Lenin nebyl mužem stojícím před dělníky na korbě náklaďáku pod vlajícím rudým praporem. Byl dirigentem za scénou, který připravuje prohlášení a deklarace.
Navíc jak upozornil český historik Václav Veber, tehdejší ruská společnost si změny bezprostředně po sedmém listopadu 1917 stěží všimla. Petrohradské noviny druhý den o dobytí Zimního paláce nepsaly, divadla dál hrála, tramvaje jezdily… V zásadě se v první chvíli změnila jen vláda. Jednoho rodáka ze Simbirsku nahradil jiný, Kerenského jakýsi Uljanov, jenž si říká Lenin.
Následně se v listopadu 1918 konaly v Rusku volby, v nichž mělo hlasovat více než čtyřicet milionů lidí. A výsledek nebyl pro Lenina zářný. Skoro 60 procent získali eseři, tedy na narodniky navazující Strana socialistů-revolucionářů spojující agrární a socialistickou politiku. Bolševici měli pouze 24 procent. Na počty poslanců se jednalo o markantní rozdíl 419 ku 168. Leninova vláda mohla skončit dřív, než začala. Ale to by to nesměl mít Lenin dávno promyšlené. Volby zpochybnil, Dumu nesvolával, a když se konečně nekompletní sešla, rozehnal ji a vydal dekret, v němž vyhlásil likvidaci „formální demokracie v zájmu revoluční diktatury“.
Nectil demokratické politické zvyklosti, nikdy s nimi pro ruské poměry nepočítal a autenticky je měl za buržoazní výmysl. Místo politiky dělal reálné změny, které měnily Rusko i tehdejší svět. Především to byly dekrety o míru a o půdě, kterými ukončil boje na východní frontě a znárodnil rozsáhlá území pro státní účely. Zavedl státní monopol obchodu, pracovní povinnost pro všechny, evidenci skrze pracovní knížky, hospodaření rodin mělo být nahrazeno společným stravováním ve velkých skupinách, sliboval brzké zrušení peněz… A v září 1918 oficiálně vyhlásil teror jako další stupeň revoluce.
Záminkou se stal atentát na Lenina – zatímco jeho okolnosti zůstávají i po více než sto letech nejednoznačné, výsledek je jednoznačný ažaž. Na čtvrt milionu lidí popravených bez soudu a bez viny. Ať to zní jakkoli drsně a nelidsky, Lenin chirurgicky přesně posiloval vlastní moc a budoval systém, který jej a jeho revoluci nebude s to svrhnout.
Pozdější výklad, že Lenin to všechno myslel nějak dobře, ale lidé jako Stalin rozpoutali teror, není obrazem dobové reality. Stačí připomenout srpen 1918, počátek teroru, kdy se v jedné z oblastí Ruska začali bouřit rolníci a Lenin osobně nařídil nejen likvidaci odporu, ale rovnou oběšení stovek kulaků a veřejně známých lidí v dané oblasti tak, aby to lidé na stovky verst viděli, slyšeli a báli se.
REVOLUCIONÁŘ NA KONCI SVÝCH SIL
Když se na počátku dvacátých let ukázalo, že občanská válka a teror Rusko poškozují nejen mezinárodně, ale hlavně ekonomicky natolik, že to ohrožuje samotnou revoluci, kterou se navíc po úspěšném odražení Rudé armády Poláky u Varšavy nepodařilo exportovat do západní Evropy, vyměnil Lenin svou pravdu za jinou. Za pravdu Nové ekonomické politiky (NEP). Jak připomíná britský historik Robert Service, NEP by nebyl bez Lenina, on ho vymyslel, prosadil a nařídil. Byl to ale poslední velký výkon, který podal.
Ruská politika se od listopadu 1917 bez Lenina dělat nedala. Řídil politické byro strany i ústřední výbor, předsedal vládě i Radě obrany a Radě práce, dozíral na stranické organizační byro i sekretariát. Takové nasazení si muselo vyžádal svou daň a ta se projevila v podobě dlouhodobých zdravotních problémů zděděných nejspíše po otci (Lenin zemřel v podobném věku jako on, bylo mu 53 let). Ta s úšklebkem připomínaná syfilis i podle Leninova životopisce Service nelze z žádných pramenů potvrdit, rodinná anamnéza napovídá spíše arterioskleróze provázené řadou mrtvic.
Období NEP počínající rokem 1921 je na jednu stranu etapou, kdy se ruská ekonomika aspoň trochu mátoří z poslední dekády, ale zároveň je to doba boje o nástupnictví po Leninovi, kterého v roce 1922 postihla mrtvice. Lev Trockij, který místo NEP trval na pokračování revolučního teroru, byl vytlačen ze strany jako levicová úchylka. Grigorij Zinověv a Lev Kameněv se věnovali vládní agendě a Stalin si vzal na starost stranu. Šel na to stejně jako svého času Lenin. Kdo řídí aparát, řídí nakonec v diktatuře všechno. Stalinův nástup tak začal právě obdobím NEP, a nikoliv až po něm.
Když Lenin zemřel, propukl naplno jeho kult. Jenom v SSSR po něm přejmenovali na čtyřicet měst, vzniklo více než padesát tisíc muzeí, institucí a veřejných budov nesoucích jeho jméno, ještě na konci éry SSSR stálo jen v Leningradě, dnes Petrohradě, 124 jeho soch. Lenin, jak svou práci o něm uzavírá Robert Service, pomohl obrátit svět vzhůru nohama. „Lenin se objevil docela nečekaně. Jeho výjimečný život a politická dráha přinejmenším dokazují, že je zapotřebí mít se na pozoru. Takového účinku dosáhla jen hrstka historických osobností. Děkujeme pěkně.“
Na webu Deníku N i v jeho tištěné podobě najdete každou středu novou část seriálu, který navazuje na oblíbený podcast historika Michala Stehlíka a publicisty Martina Gromana Přepište dějiny. Předchozí díl byl věnován různým systémům zdravotního pojištění a péče u nás, jejich výhodám i nevýhodám.