Chcete více bezpečí? Podívejte se do zrcadla
Je logické a správné hledat způsoby, jak se bránit novým hrozbám. V jejich stínu je však snadné zapomenout, jakým rizikem jsme my sami.
Představte si, že máte doma malé dítě. Co byste udě lali pro to, aby se mu nic špatného nestalo? Chránili byste ho vlastním tělem? Poprali byste se, či dokonce dokázali zabít? Vozili byste ho do školy raději autem, nacvičovali s ním úniky, hle dali úkryty?
To nejlepší, co můžete pro své dí tě z hlediska bezpečnosti udělat, je mnohem méně dramatické. Umýt si ruce. Naučit dítě umýt si ruce. Scho vat domácí čističe, baterie a léky. Koupit mu helmu. Také dobrou plo vací vestu. Naučit ho plavat. A ještě pár dalších banálních, ale zcela zá sadních opatření.
Že toto není to nebezpečí, které jste měli na mysli? Představovali jste si něco hrozivějšího?
Budiž. Víte, co je hrozivé? Třeba autonehoda.
Loni při nich v Česku zemřelo lidí. To je popravdě velice dob ré číslo, jakkoliv cynicky to zní. Ješ tě zhruba před patnácti lety byl po čet obětí dvojnásobný. Špatná zpráva je, že stovky lidí na cestách zemřely nebo se vážně zranily zcela zbytečně.
Podle policejních statistik je nej častější příčinou nehod příliš rych lá jízda, nevěnování se řízení nebo nebezpečné předjíždění. Tedy žádný přírodní úkaz, kterému by se nešlo vyhnout. Mimochodem, alkohol za volantem je tak častý jev, že ho poli cejní statistiky vedou ve zvláštní ta bulce, kde řidiče třídí podle naměře ného množství. Až budete mít někdy chvilku, zamyslete se nad tím, co vy povídá o českých řidičích fakt, že ta kovou tabulku vůbec máme.
Ale zpátky k bezpečnosti. Výše uvedená čísla jsou známá, dokon ce banální. Většinu z nich dokážeme smést ze stolu se stručným a ne pochybně pravdivým prohlášením, že absolutní bezpečnosti dosáh nout nelze.
Přesto se v posledních týdnech hodně bavíme o bezpečnosti. Pro sincový útok střelce na Filozofické fakultě UK vyvolal rozsáhlou disku zi o tom, jak podobným událostem v budoucnosti předejít. Je oprávněná a důležitá. A je také zkreslená.
ZPOMALTE
Tak to tedy pomalu, řeknete si. Po kud na mě jdete s převratným obje vem, že je mnohem větší pravděpo dobnost, že zemřu při dopravní ne hodě než při vraždě, opravdu pěkně děkuji. To si umím spočítat i sám.
S tím na vás nejdu, i když čistě technicky je to pravda.
Nejdu tvrdit ani to, že máme ne chat přípravu na případný útok střelce ladem a věnovat se raději prevenci autonehod. Opatření pro ti různým nebezpečím se vzájemně nevylučují. Má smysl zkoumat nová rizika. Poznání toho, jak na ně reago vat, může v budoucnu výrazně snížit počet obětí. Debata, jak nacvičovat reakce na útok a nepřinášet jimi více strachu studentům a více informa cí střelcům, je zatím nejednoznačná, smysl však má.
Rizika uvedená výše však spojuje víc než jen statistika. Tím se dostá váme k bodu, kde v té statistice stojí me my sami.
Až příliš často a příliš pohodl ně se totiž ve své představě nebez pečí i nutnosti reakce na něj upíná me k „těm druhým“. Odpovědnost za tragickou událost zde nese nezná mý zlý člověk, odpovědnost za svou ochranu nesou neznámé domnělé oběti. Nás ostatních se debata týká maximálně v nutnosti bedlivě číhat na podivíny.
Jakmile se cokoliv z toho začne dotýkat přímo nás třeba v podobě omezení arzenálu zbraní, které by člověk mohl vlastnit , začneme se více či méně zuřivě bránit.
Jak ale ukazují čísla z úvodu textu, pokud vás nebo vaši rodinu postihne nebezpečí, zlo jakkoliv ho nazve te bude mít nejspíš velice banál ní podobu. Riziko, že se střetneme s nefalšovaným a neznámým zlem, je nízké, přesto v našich představách zabírá mnoho místa.
Lidský mozek je obdivuhodný, zá roveň však velice chybující nástroj. Máme tendenci přeceňovat rizika, o nichž často slýcháme v médiích, a stejně tak podceňovat rizika, která pro ostatní představujeme my sami.
Chcete důkaz? Snižte dnes v autě rychlost. Výzkumy ukazují, že zpo malení o pouhých deset kilometrů za hodinu dokáže při nečekané sráž ce s chodcem snížit riziko jeho smr ti o desítky procent. Že jste dobrý ři dič, něco takového se vám nemůže stát a máte právo na rychlou jízdu? Tak vidíte.
Riziko, že někomu skutečně ublí žíte, je malé, to říká statistika. Také ale říká, že když už k tomu dojde a vyloučit to nedokáže ani sebelepší řidič , má vaše rychlost rozhodují cí vliv na život jiného člověka. Přesto nám takové omezení není příjemné.
Debata o hranicích osobní svobo dy a bezpečnosti celku se s lidstvem táhne po celá staletí. Nemá jasný zá věr a ani k němu nemůže nikdy do spět. Vyvíjí se totiž s chápáním poli tiky, lidských práv i technologií a ze jména z posledního důvodu ji bude potřeba zkoumat opakovaně.
Většina podobných zkoumání do spěje k nějaké podobě regulací. Ome zení rychlosti vozů, které by dokáza ly jet mnohem rychleji, není ničím jiným než regulací a snahou najít kompromis mezi rizikem pro ostatní a svobodou vlastního pohybu. Ure gulovat ale nejde všechno. Svět, kte rý by reguloval absolutně vše, by ve výsledku mohl být pro lidi v lepším případě smutným místem, v horším případě paradoxně stejně nebezpeč ný jako svět bez omezení.
Pro účely tohoto textu je podstat nější jiná zpráva vycházející ze stale tí filozofických sporů. V jádru disku ze tak či onak leží sdělení, že za ur čitých okolností jsme rizikem pro ostatní právě my.
NEBEZPEČÍ V ZRCADLE
Je několik směrů, kam se lze od to hoto poznatku vydat. Můžete se pustit do hlubin psychologie a je jích nejtemnějších zákoutí, která ří kají, že za jistých okolností je každý z nás schopen nejhorších činů, být největším rizikem pro ostatní. Tako vé otázky vyvstávají třeba ve válkách a je velkým štěstím české kotliny, že si je nemusí klást nijak akutně ani hromadně.
Nebo se můžete vydat cestou zod povědnosti, která je pro běžný život zásadnější. Jak kdysi řekl rakous ký psychiatr Viktor Frankl, svobo da, která není prožívaná odpovědně, hrozí tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle. Jenže kdo by o sobě prohlá sil, že je nezodpovědný?
Zde se vracíme ke zkreslením. Máme zkreslené vnímání toho, kde vidíme největší rizika pro sebe a své okolí. A také toho, jak velké riziko můžeme představovat my sami. Ne ní těžké vybavit si známého, který sedne po pivu za volat s argumen tem, že se mu ještě nikdy nic nestalo.
Znalost těchto zkreslení je sama o sobě důležitou informací. Nezna mená to, že se nemáme bát ničeho, ani to, že se máme bát všeho včet ně sebe. Z hlediska společnosti dává smysl připravovat se na střet s mož nými neznámými riziky. Z hlediska jednotlivce je však dobré vědět, že to největší riziko pro mě i okolí na mě hledí ze zrcadla a žít podle toho.
Pokud vás nebo vaši rodinu postihne nebezpečí, zlo jakkoliv ho nazvete bude mít nejspíš velice banální podobu.